Mužové přišli domů když ještě slunce ozlacovalo nebe, aby se vyhnuli nočnímu nebezpečí. Byli uvítáni zprávou o Ugh-lomim. Stařena přešla s nimi řeku a ukázala jim stopu stále zřejmou na druhém břehu. Siss, stopař, poznal, že je to Ugh-lomiova šlépěj.
„Uya si žádá Ugh-lomiho,“ volala stařena, stojíc u záhybu řeky, gestikulující bronzová postava při západu slunce. Její křik byly podivné zvuky, které chvílemi pozbývaly vlastností řeči, avšak toto byl smysl, jejž vyjadřovaly:
„Lev žádá si Eudeny. Přichází každé noci, hledaje Eudenu a Ugh-lomiho. Nenachází-li Eudenu a Ugh-lomiho, hněvá se a vraždí.
„Stíhejte Eudenu a Ugh-lomiho, Eudenu, kterou pronásledoval, a Ugh-lomiho, jemuž dal slovo smrti! Stíhejte Eudenu a Ugh-lomiho!“
Obrátila se ke vzdálenému třtinovému poli, jako se kdysi obracela Uyovi, když žil.
„Není-li tomu tak, pane můj?“ velala. A jako v odvět vysoká třtina sklonila se zavanutím větru.
Dlouho do soumraku bylo slyšeti zvuky přitesávání z ležení. Muži to přiostřovali svá jasanová kopí na zítřejší honbu. A v noci, dlouho před tím, než vyšel měsíc, lev přišel a uchvátil dceru Sisse, stopaře.
Za jitra, před východem slunce, Siss, stopař, mladý Wau-hau, který nyní tesal pazourky, Jednooký, Bo, pak Jedlík plžů, dva rudovlasí, Kočičí kůže, Had, všichni to mužové, kteří zbyli ze synů Uyových, vzali svá jasanová kopí, kameny mlatové a do nejlepších tlapkových váčků kameny na vrhání, vyrazili po stopě Ugh-lomiho trnitým houštím, kde se pásli Yaaa nosorožec a jeho bratři, a pustili se holými pláněmi k bukovým lesům.
Oné noci ohně plály vysoko a směle, když rostoucí měsíc zapadal, a lev nechal schoulené ženy a děti na pokoji.
