I.
Přechodné duševní poblouzení Sidneye Davidsona, dosti pozoruhodné samo o sobě, jest ještě pamětihodnější, lze-li věřiti výkladu Wadeovu. Vyvolává snění o nejpodivnějších možnostech budoucna: že strávíte mimochodem pět minut na druhém konci světa, nebo že budete pozorováni při svém nejtajnějším konání netušenýma očima. Byl jsem náhodou přímým svědkem Davidsonova záchvatu, a tak ovšem mně připadlo, abych tuto událost zaznamenal.
Pravím-li, že jsem byl přímým svědkem jeho záchvatu, chci říci, že jsem byl prvním na scéně. Přihodilo se to v Harlowově technické koleji, právě za Highgateským loubím. Davidson byl sám ve větší laboratoři, když se to stalo. Já byl v menší síni, kde jsou váhy a zaznamenával jsem cosi. Hromobití ovšem úplně přerušilo mou práci. Bylo tuším právě po jednom hřmotnějším úderu, když jsem zaslechl ve vedlejší síni jakýsi třesk skla. Přestal jsem psáti, obrátil se a naslouchal. Chvilku neslyšel jsem ničeho; krupobití bubnovalo ďábelsky po rýhované zinkové střeše. Pak ozval se opětný zvuk, třesk — tentokrát nebylo pochyby. Něco těžkého
