„Kdo s koho?“ pravil první šakal.
„Kůň bude zabit,“ odpověděl druhý.
Zavyli na znamení stíhání a kůň na ně odpověděl, jak do dnes odpovídají koně ostruhám.
Pádili dále, jako vichřice za klidného dne, plašili polekané ptáky, zahnali asi tucet ničeho netušících zvířat do úkrytů, rozvířili hejna podrážděných trusnic a sráželi rostlinky, které tam spokojeně kvetly, k mateřské půdě. A zase stromy, šplíchání, plavba bystřinou; pak zajíc vyrazil z chumáče trávy zpod samých kopyt, a šakalové je ihned opustili. A po té octli se opět na rovině, na rozlehlém horském úpatí — travnatých pláních, jež se sklánějí za našich dnů od Epsom Standu.
První hřebcův divoký záchvat již dávno pominul. Spokojil se odměřeným poklusem a Ugh-lomi, ač byl nesmírně potlučen a nevěděl, co ho čeká, ztápěl se v rozkoši.
A nyní nastal nový obrat. Úprk začal znovu, kůň objel krátkým obloukem a stanul beze hnutí…
Ugh-lomi napial pozornost. Litoval, že nemá sebou kámen, avšak křemen, jímž házel a jejž nosil za pasem — jako sekera — byl bůhví kde. Kůň otočil hlavu, a Ugh-lomi spatřil jeho oči a zuby. Strhnul nohu do bezpečné vzdálenosti a zakryl si tvář pěstí. Tu koňská hlava upadla kamsi do neznáma a zadek, na němž seděl, se octl nad ním. Ugh-lomi stal se opět tvorem pudovým a důkladně přilnavým; držel se koleny a nohama, a zdálo se mu, že se řítí střemhlav na trávník.
Prsty se mu zapletly do chumáče hřívy a hrubé koňské žíně ho zachránily. Sráz, na němž se octl, se opět narovnal — a „hup!“ zvolal užaslý Ugh-lomi, když se opačná strana vzepiala. Avšak Ugh-lomi byl o tisíc generací blíže pračlověku: opice by se nebyla lépe držela. Hřebec kopal mistrovsky a vyhazoval znamenitě. V pěti minutách prožil Ugh-lomi celý život. Kdyby spadl, kůň by ho zabil, tím si byl jist.
