Andů byl první; dopadal trochu na přední nohu, vzezření byl skleslého, a medvědice vlekla se za ním.
Eudena a Ugh-lomi ustoupili od srázu tak daleko, pokud ještě bylo medvědy viděti. Tu se Ugh-lomi zarazil. Eudena ho tahala za rámě, on však se obrátil s velitelským posunkem a její ruka sklesla.
Ugh-lomi stál, sleduje medvědy, třímaje sekeru v ruce, až zmizeli v jeskyni. Zahučel tlumeně a zahrozil sekerou za mizejícím zadkem medvědice.
K Eudeninu překvapení místo aby se s ní odplížil, rozložil se na zemi a plazil se ku předu na místo, odkud bylo viděti jeskyni. Byli to medvědi — a on si počínal tak klidně, jako by se díval na králíky!
Ležel nepohnutě ve stínu stromů, do něhož dopadaly skvrny slunečního světla. Přemýšlel. A Eudena věděla již od doby, kdy byla děvčetem, kdykoli Ugh-lomi takto ztichl, že se přihodí za krátko něco nového.
Hodinu trvalo, než si vše přemyslil; bylo poledne, když si oba malí divoši nalezli cestu k okraji srázu, jenž visel nad medvědí jeskyní. A po celé dlouhé odpůldne zápasili zoufale s velkým křídovým balvanem; vyvalili ho toliko svými mocnými svaly, bez pomůcky, z rokle, kde visel jako vyviklaný zub, až na vrch skály. Měl dva kroky v objemu, sahal Eudeně až po pás, hrany měl tupé a byl ozuben kusy pazourku. A když slunce zapadlo, byl dopraven na tři palce od kraje, nad sluj velkého jeskynního medvěda.
Ve sluji odpůldne byl hovor mdlý. Medvědice podřimovala mrzutě ve svém koutku, poněvadž ráda jedla vepře a opice — a Andů si horlivě olizoval tlapu a třel tvář, aby ochladil palčivost a zánět svých ran. Po té šel a usadil se právě v ústí jeskyně, blikaje do odpoledního slunce svým neporušeným okem a uvažuje. „Jakživ jsem nebyl tak překvapen,“ pravil ko nečně. „Jsou to nevídaná zvířata. Útočit na mne!“
