večer — a neustálý šepot listí. Smála se potichu, pomýšlejíc na to, že lstivý Uya kráčel blízko ní. Nebála se. Často, když si hrála s ostatními děvčaty a hochy, utekla do lesa, avšak nikdy tak daleko, jako dnes. Bylo rozkošné, že byla skryta a o samotě.
Zde ležela dlouho, těšíc se svému uniknutí, načež se usadila, naslouchajíc.
Rychlý dusot stával se hlučnějším a blížil se k ní, a za krátko slyšela chrochtavé zvuky a praskot větví. Hnali se tudy hubení, šerední, divocí vepři. Otočila se dokola, neboť není radno choditi kanci do cesty a vystavovati se postranním ranám jeho klů, a pustila se hbitě mezi stromy? Avšak dusot se blížil; kanci se nekrmili při chůzi, nýbrž spěchali — jinak by ji nebyli dohonili; Eudena zachytila se větve stromu, vyhoupla se na ni a šplhala po kmeni s obratností opice.
Když shlédla dolů, mihly se tam právě štětinaté zadky kanců. A věděla, že krátký ostrý chrocht, jejž vydávali, značil strach. Čeho se báli? Člověka? Jejich velký chvat tomu svědčil.
A tu vyrazil kolouch z houští a pádil za vepři tak zprudka, že mimovolně se chopila pevněji větve. Cosi jiného následovalo, nízké a šedé, dlouhého těla; nevěděla, co je to, poněvadž to zahlédla jen skulinami mezi mladými listy; a pak nastala přestávka.
Ztrnula v očekávání, ztuhlá skorém jakoby byla částí stromu, k němuž se vinula, a pohlížela dolů.
Po té mihnul se daleko mezi stromy muž, pak zmizel, opět se objevil po kolena v kapradí, a znovu se ztratil. Podle světlé barvy jeho vlasů poznala, že je to mladý Ugh-lomi. Na tváři měl červené skvrny. Jeho splašený útěk a šarlatové skvrny na tváři způsobily, že pocítila nevolnost. A za ním, utíkaje ztěžka a oddychuje namáhavě, přicházel jiný muž. Nejprve ho nepoznávala, později však, když byl na blízku, viděla určitě, že je to Uya, utíkající dlouhými kroky, maje oči vytřeštěny.
