Položili kabát na zem. Evansova tvář zbělela a drobný pot vyrazil mu na čele.
„Je tu jaksi dusno — zde v lese!“
Na to zvolal v náhlém přechodu do bezdůvodného hněvu:
„K čemu tu čekat celý den! Chopte se toho, povídám! Od té doby, co jsme spatřili mrtvého Číňana, jste jak náměsíčný.“
Hooker hleděl upřeně do tváře svého soudruha. Po mohl mu zvednouti kabát s pruty a ušli mlčky asi sto kroků. Evans počal z těžka oddychovati.
„Nemůžete něco mluviti?“ zvolal.
„Co je vám,“ tázal se Hooker.
Evans klopýtl a zaklev, odhodil kabát. Stál chvilku dívaje se upřeně na Hookera a pak zasténav, chytil se za hrdlo.
„Nechoďte ke mně,“ křičel a šel se opříti o strom. Na to klidnějším hlasem: „Za okamžik mi bude lépe.“
Náhle jeho paže, tisknoucí se ke kmeni, povolila a on sklouzal podél stromu, až tvořil svíjející se hmotu u jeho kořenů. Ruce kroutily se mu křečovitě. Tvář zhyzdila bolest. Hooker němu přistoupil.
„Nedotýkejte se mne! Nedotýkejte se mne!“ volal Evans sípavě. „Položte zlato zpátky na kabát.“
„Mohu vám něčím přispěti?“ tázal se Hooker.
„Položte zlato zpátky na kabát!“
Když Hooker překládal pruty, pocítil píchnutí v masité části palce. Pohlédl na ruku a spatřil tenký trn, asi dva. palce dlouhý.
Hooker otevřel ústa. Zíral na trn chvíli rozšířeným zrakem. Pak pohledl na Evanse, jenž se svíjel na zemi, kroutě se a napínaje křečovitě. Pak díval se mezi pilíře stromů a pletivo svlačců na místo, kde v temném stínu bylo ještě viděti modře oděné tělo Číňanovo. Vzpomněl si na malé značky v rohu mapky a okamžitě porozuměl.
