Svlékl si kazajku, prostřel ji na zem a hodil na ni několik prutů. Náhle pocítil, že se mu jiný trn zabodl do kůže.
„Tolik asi můžeme unésti.“
Po té zprudka zvolal, s podivným návalem vzrušení:
„Nač tak civíte?“
Hooker se němu obrátil. „Překáží mi ten tam.“ Kývnul směrem mrtvole. „Je tak podoben — —“
„Tlachy!“ řekl na to Evans. „Všichni Číňané jsou si podobni.“
Hooker pohlédl mu do tváře.
„Rád bych ho pochoval, než se dotknu rukou těchto věcí.“
„Nebuďte hloupý, Hookere,“ pravil Evans. „Nechte býti tu hromadu hniloby.“
Hooker váhal a pečlivě prohlížel půdu kolem sebe.
„Píchá mne tu cosi,“ prohodil.
„Jedná se o to,“ pravil Evans, „co počneme s pruty. Máme je zde zakopati nebo donésti do kanoe?“
Hooker uvažoval. Zmateným pohledem bloudil mezi kmeny stromů a do vysokých, sluncem ozářených korun. Zachvěl se opět, když jeho zrak spočinul na modré postavě Číňanově. Hleděl zkoumavě do šerých hlubin lesa.
„Co se s vámi děje? Hookere,“ tázal se Evans. „Zhloupl jste?“
„V každém případě odnesme zlato z tohoto místa,“ pravil Hooker.
Uchopil konce límce kabátu do ruky a Evans vzal opačnou jeho část a zvedli břímě.
„Kam tedy?“ tázal se Evans. „Ke kanoi?“
„Ku podivu,“ pravil Evans, sotva ušli několik kroků, „jak mne ještě bolí ruce od veslování.“
„Aby to hrom!“ řekl. „Ale bolí! Musím si odpočinout.“
