k zemi. Dle polohy těla nebylo pochyby, že je opravdu mrtev.
Oba muži se sestoupili a chvíli zírali beze slova na osudnou mrtvolu. Ležela na prázdném místě mezi stromy. Poblíž byl meč čínského vzoru a opodál rozmetaná kupa kamení vedle čerstvě vykopané jámy.
„Někdo nás předešel,“ pravil Hooker chraptivě.
Tu Evans počal náhle klíti, zuřiti a dupati na zem. Hooker zbledl, neříkal však ničeho. Přistoupil k mrtvole. Její šíj byla naběhlá a purpurová, ruce a kotníky oteklé.
„Pah,“ zvolal, rychle se obrátil a kráčel výkopu.
Zde vykřikl v údivu. Volal na Evanse, jenž ho pomalu následoval.
„Vy blázne! Vše je v pořádku. Je to zde dosud.“
Obrátil se znova, pohlédl na mrtvého Číňana a opět na otvor.
Evans letěl k jámě. Množství zlatých prutů již napolo vyhrabaných nešťastným jejich předchůdcem leželo vedle ní.
Nahnul se nad otvor a odhrnuv hlínu holýma rukama, vytáhl z něho kvapně kus těžké hmoty. Při tom se píchl do ruky o malý trn. Vyňal dvěma prsty útlý osten z kůže a pozvedl pruty.
„Jenom zlato nebo olovo může býti tak těžké,“ volal jásavě.
Hooker stále ještě se díval na mrtvého Číňana. Byl zmaten.
„Předběhl své přátele,“ pravil konečně. „Přišel sem samoten, a nějaký jedovatý had ho usmrtil… Divím se, jak nalezl to místo.“
Evans stál s pruty v rukou. Co mu bylo po mrtvém Číňanu?
„Bude nutno dopraviti tyto věci na pevninu kus po kuse a zatím je někam zahrabati. Jak je doneseme do kanoe?“
