Tam byl také nádherný podrost a barvité kvítí. Na to bylo slyšeti šumění vody.
„Zde je řeka. Měli bychom býti blízko tomu,“ pravil Hooker.
Na břehu řeky byla hustá vegetace. Velké rostliny, dosud bezejmenné, rostly mezi kořeny stromů, jež rozestíraly své ohromné ratolesti vějířovité obloze. Množství květův a popínavých rostlin ovíjelo své lesklé listy kolem kmenů. Na hladině široké, tiché tůně, na niž nyní pohlíželi hledači pokladu, plavaly velké, oválné listy a voskově růžové květy, podobné kosatcům. Dále, kde se řeka od nich uhýbala, voda se pěnila a tvořila hlučnou bystřinu.
„Nuže?“ pravil Evans.
„Zabloudili jsme trochu od přímého směru,“ odpověděl Hooker. „To jsme mohli předvídati.“
Obrátili se a hleděli do šerých, chladných stínů, tichého hvozdu, ležícího za nimi. „Půjdeme-li kus cesty podél řeky nahoru a dolů, snad někam přijdeme.“
„Pravil jste —“ počal Evans.
„On říkal, že je to hromada kamení,“ doložil Hooker.
Oba muži dívali se chvíli navzájem na sebe.
„Zkusme to nejdříve trochu po proudu,“ řekl Evans. Postupovali,zvolna, ohlížejíce se pečlivě.
Náhle Evans se zarazil.
„Co u ďábla je to?“ zvolal.
Hooker sledoval jeho prst.
„Cosi modrého,“ odpověděl.
Bylo lépe viděti, když vystoupili na malý pahrbek.
Pak počali rozeznávati, co to jest.
Kvapně se přiblížili záhadnému předmětu, až zřetelně spatřili trup, náležející ke skleslé ruce a paži. Pěst svírala jakýsi nástroj. Ležel tam mrtvý Číňan, tváří
