A nakloniv se nebezpečně přes přední část kanoe, počal lokati vodu přímo ústy.
Konečně vstali a zavezše kanoe do malého záhybu řeky, chystali se přistáti mezi hustým podrostem, přesahujícím do vody.
„Bude nutno se tím prodrati ke břehu, abychom nalezli své křoví a dostali se na čáru vedoucí k onomu místu,“ pravil Evans.
„Bude lépe, obeplujeme-li,“ odpověděl Hooker.
Pustili se tedy opět na řeku a veslovali zpět směrem k moři a podle jeho břehu, až místu, kde rostla skupina křovin. Tam přistáli, vytáhli lehké kanoe daleko na břeh, a kráčeli k pokraji džungle, až bylo viděti prorvu úžlabí a křoví v jedné čáře. Evans vzal s sebou z kanoe motyku domorodců v podobě L; jeho příčná část byla ozbrojena hlazeným kamenem.
Hooker nesl veslo.
„Je to přímo v tomto směru,“ pravil; „musíme jíti tudy stále rovně, až přijdeme k řece. Pak se musíme rozhlédnouti.“
Prodírali se hustou spletí rákosí, širokého listí, mladých stromků. Zprvu byla chůze namáhavá, velmi záhy však stromy počaly býti větší a podrost řidnul. Žár slunečních paprsků vystřídán byl nesnesitelně chladným stínem. Stromy stávaly se konečně ohromnými pilíři, rozestírajícími své vrcholky jako zelený baldachýn vysoko nad hlavou. Mdlé, bílé květy visely z jejich kmenů, a lanovité svlačce houpaly se od stromu ke stromu. Na zemi pestřily se houby a rudohnědá kůra objevovala se častěji.
Evans se zachvěl.
„Zdá se, že je tu chladno proti onomu vedru venku.“
„Doufám, že jdeme přímo,“ odpověděl Hooker.
Náhle spatřili daleko napřed, že stinné přítmí prorváno jest bílými slunečními pruhy, bijícími do lesa.
