jako život Evropanův. Lstivá malá tvář Čang-hiova, zprvu odvážná a zuřivá jako hlava podrážděného hada, potom však bojácná, zrádná a prosebná ovládala sen skorém úplně. Na konec Čang-hi se ušklíbli — byl to úsměšek nepochopitelný a úžasný. Náhle se vše nepříjemně změnilo, jak se to někdy ve snu přihází. Čang-hi počal čímsi breptavě vyhrožovati. Bylo viděti nesmírné hromady zlata, k němuž Čang-hi brání přístupu. Chytil Čang-hia za cop — jak veliký byl ten žlutý chlap, jak zápasil a se šklebil! Zářivé kupy zlata počaly se měniti v praskající výheň a nesmírný ďábel, úžasně podobný Čang-himu, ale s ohromným černým ocasem počal ho krmiti žhavým uhlím. Popálilo mu ústa strašlivě. Jiný ďábel řval jeho jméno: „Evansi, Evansi, vy ospalý blázne!“ — anebo to byl Hooker?…
Probudil se. Byli nyní na mělčinách.
„Tamhle jsou tři palmy. Musí to býti v jedné čáře s touto skupinou křoví,“ pravil jeho druh. „Všimněte si toho. Půjdeme-li do těchto křovin a projdeme-li houští přímou čarou odtud, budeme na svém místě, jakmile dorazíme k řece.“
Bylo nyní viděti, jak se ústí řeky rozevírá. Vida tó, Evans ožil.
„Pospěšte si, člověče,“ zvolal, „nebo pro boha budu muset píti mořskou vodu!“
Hryzl si ruce a zíral na stříbrný pruh mezi skalami a zeleným mlázím.
Náhle se obrátil skorem hrubě na Hookera.
„Dejte mi veslo,“ pravil.
Tak dojeli do ústí řeky. Po chvíli cesty nabral Hooker trochu vody do dlaně, okusil jí a vyplivl. Později učinil novou zkoušku.
„Už je dobrá,“ řekl i počali dychtivě piti. „Aby to čert vzal!“ řekl náhle Evans. „To je příliš pomalu.“
