Pokoušel se vzpružiti tím, že upínal svou mysl na zlaté pruty, o nichž Číňané mluvili, ona však u nich neprodlela; nezadržitelně vracela se představě sladké vody, čeřící se v řece a k nesnesitelné skorem palčivosti vyschlých rtů a hrdla. Rhytmické nárazy moře na úskalí staly se nyní slyšitelnými a zněly mu příjemně; voda šplouchala podél kanoe, a z vesla kapalo po každém rozmachu. Z nenadání začal dřímati.
Byl si stále mlhavě vědom blízkosti ostrova, avšak
podivné snění počalo prostupovat! jeho dojmy. Bylo to opět v noci, když on a Hooker náhodou objevili Číňanovo tajemství; viděl stromy, ozářené měsícem, malý oheň a černé postavy Číňanů ostříbřené s jedné strany měsíčním světlem a s druhé ozářené žárem ohniště — a slyšel, jak hovoří spolu pidžinem[1], neboť pocházeli z různých provincií. Hooker první postřehl smysl jejich hovoru a přiměl ho, aby naslouchal. Něco z rozmluvy nebylo slyšeti, něco bylo nesrozumitelno. Odjezd španělské galleony z Filippin, beznadějné uváznutí na pobřeží, poklad zakopaný v domnění, že se k němu vrátí, byl pozadím příběhu. Počet trosečníků zřidlý nemocemi, sváry a podobně, také i nedostatkem kázně, konečně odjezd mužstva ve člunech a od té doby ani slechu po něm. Pak Čang-hi, asi před rokem na cestě pobřežím náhodou nalezl pruty zlata, ukryté po dvě stě let, uprchl ze své džunky, zakopal je znova s nevýslovnou námahou, bez cizího přispění, ale velmi bezpečně. Dával velký důraz na bezpečnost — bylo to jeho tajemství. Nyní potřeboval pomoci, aby se vrátil a vykopal je. Při tom zakmitla se malá mapka a hlasy se ztišily. To se příjemně poslouchalo dvěma ztraceným anglickým existencím! Evansův sen rozvíjel se až do toho okamžiku, kde držel Čang-hiův cop v hrsti. Život Číňanův není nikdy tak posvátným
- ↑ anglické podřečí, jehož užívají Angličané a Číňané při vzájemném styku.
