Byly na nich ztěží patrny obrysy zátoky tužkou kreslené a zpola setřené.
„Zde,“ pravil Evanš, „jest úskalí a zde rokle.“ Přejel mapu nehtem palce.
„Tato křivolaká čára je řeka — teď bych se s chutí napil — a tahle hvězdička jest ono místo.“
„Vidíte tu tečkovanou linii?“ tázal se muž s mapou. „Je to přímá čára a vede od ústí rokle ke skupině palem. Hvězdička je zrovna na tom místě, kde přímka protíná řeku. Musíme si povšimnouti onoho místa, až se dostaneme do mělčiny.“
„Je ku podivu,“ řekl Evans po přestávce, „co znamenají tyhle malé značky zde dole. Vypadá to jako plán domu nebo cosi podobného; o tom však, co značí všechna tato znaménka, ukazující tu a tam cestu, nemám ani ponětí. A jaké je to písmo?“
„Čínské,“ odpověděl muž s mapou.
„Ovšem! On byl Číňan,“ pravil Evans.
„Jako ti druzí,“ odtušil muž s mapou.
Oba seděli několik minut, zírajíce na pevninu, zatím co kanoe zvolna plynulo. Na to Evans se ohlédl po vesle.
„Nyní jest na vás, abyste vesloval, Hookere,“ pravil.
A jeho společník klidně složil mapu, vložil ji do kapsy, obešel opatrně Evanse a počal veslovati. Pohyby jeho byly zdlouhavé, jako člověka, jehož síly jsou téměř vyčerpány.
Evans seděl, oči maje přivřené, a pozoroval pěnivý příboj na korálovém útesu, jenž se znenáhla blížil. Obloha pražila jako výheň, neboť slunce bylo málem v zenithu. Ačkoliv byli tak blízko pokladu, necítil nijakého vzrušení, jak si byl představoval. Nesmírné napjetí zápasu o nákres a dlouhá noční cesta z pevniny po kanoi beze všech zásob — abychom užili jeho vlastního výrazu — udřela ho nadobro.
