Kanoe blížilo se nyní k zemi. Zátoka se rozevřela a prorva v bolavém příboji na skalnatém břehu ukazovala, kde říčka ústí do moře. Hlubší a hustší zeleň panenského lesa značila její směr podél odlehlého pohoří. Les sahal zde přímo ke břehu. V dálce strměly hory, mlhavé a skorém oblačné svým tvarem, podobny vlnám náhle zmrzlým. Moře bylo tiché, příboj sotva znatelný. Obloha sálala.
Muž držící vykrojené lopatkové veslo se zastavil.
„Zde asi by to mělo býti,“ pravil. Odložil veslo a natáhl obě ruce ku předu.
Druhý muž seděl na přídi kanoe a bedlivě zkoumal krajinu. Na kolenou měl sežloutlý kus papíru.
„Pojďte se na to podívat, Evansi,“ pravil. Oba muži mluvili tlumeným hlasem. Rty jejich byly tuhé a suché.
Muž zvaný Evans kráčel kolísavě kanoem, až byl s to nahlédnouti přes rameno svého druha.
Na papíře byl jakýsi hrubý nárys mapy. Častým rozvíráním byl přelámán a odrán na rozpadnutí, a druhý muž sestavoval bezbarvé útržky tam, kde se oddělily.
