a hnací kola otáčí se s tlukotem a pára v pístech vybuchuje právě tak, jako před hodinou. Konečně se strojnického stanoviska byla to naprosto bezvýznamná událost — pouhá dočasná úchylka proudu. Nyní však štíhlejší postava a útlejší stín inženýrův nastoupil na místo hranatého Holroydova obrysu, přecházel světelnou uličkou po otřásající se podlaze pod pásy mezi motory a dynamy.
„Nesloužil jsem svému pánu?“ řekl Azuma-zi ne slyšně ze svého stínu, a hlas velkého dynama zahlaholil plně a jasně. A když hleděl na vířivý mechanism, ovládlo ho opětně podivné kouzlo, jež ochablo poněkud po Holroydově smrti.
Azuma-zi nikdy neviděl zabiti člověka tak rychle a nelítostně. Tento ohromný dunivý stroj zabil svou oběť, aniž ustal na okamžik ve svém pravidelném tlukotu.
Nic netušící inženýr stál zády němu, škrabaje cosi na kus papíru. Jeho stín ležel u paty nestvůry. „Je Pán dynam dosud hladov? Jeho sluha je hotov.“
Azuma-zi učinil kradmý krok ku předu; pak stanul. Inženýr náhle přestal psáti, přešel místností až k nejkrajnějšímu dynamu a jal se zkoušeti kartáče.
Azuma-zi váhal a pak se odplížil beze zvuku do stínu u vypínače. Tam čekal. Náhle bylo slyšeti kroky vracejícího se inženýra. Zastavil se na svém starém místě, nevěda, že se topič krčí deset stop od něj. Velké dynamo náhle zasyčelo a hned na to Azuma-zi vyskočil na něj ze tmy.
Černoch nejprve uchopil inženýra kolem těla a vlekl ho k velkému dynamu; na to, když inženýr kopl svého soupeře koleny a stlačil dolů jeho hlavu, uvolnilo se objetí a inženýr odskočil od stroje. Černoch uchvátil ho znovu, opřev svou kučeravou hlavu o jeho prsa, a oba zmítali sebou a supěli po dobu, jež zdála se celým věkem. Tu napadlo inženýrovi, aby se zahryzl do černochova ucha, a kousl ho vztekle. Černoch zaječel strašlivě.
