jak při všem lomozu se neustále objevuje. Divné myšlénky se spřádaly při jejím oběhu. Vědci nám vyprávějí, že divoši přisuzují duši kamenům a strojům — a stroj má tisíckrát více života než kámen a stroj, Azuma-zi pak byl ve skutečnosti dosud divochem; nátěr civilisace nesahal hlouběji, než byl jeho lehký pracovní šat, jizvy a uhelný prach na tváři a rukou. Jeho otec před ním uctíval spadlý povětroň; možná, že některý jeho příbuzný svlažil svou krví široká kola Džagernautu.
Použil každé příležitosti, již mu Holroyd poskytl, aby se dotýkal a ohmatával velké dynamo, které ho okouzlovalo. Čistil a leštil je, až kovové součástky se leskly jako slunce. Měl tajemný pocit bohoslužby při tomto konání. Blížil se němu a dotýkal se jemně jeho hrčivých cívek. Bohové, které uctíval, byli daleko. A Londýňané ukrývali své modly.
Konečně se jeho mlhavé pocity vyhranily a projevily nejdříve myšlenkami a pak skutky. Když Azuma-zi jednoho jitra vešel do lomozící strojovny, poklonil se před Pánem dynamických strojů a pošeptal řvoucímu stroji, že je jeho sluhou, prosil, aby měl s ním slitování a zbavil ho Holroyda. Když tak činil, pronikl nezvyklý sluneční paprsek otevřeným loubím chvějící se strojírny, a Pán dynamických strojů, vířící a řvoucí, zazářil bledým zlatem. Tu Azuma-zi zvěděl, že jeho služba jest příjemná Pánu. Nyní se již necítil tak osamělým, jako dříve, ač byl vskutku velmi osamělým v Londýně. A potuloval se v strojírně i když bylo po díle, což bylo dosti zřídka.
A když Holroyd ho na to ztýral, šel nyní Azuma-zi k Pánu a šeptal: „Ty vidíš, ó Pane!“ a zdálo se, že hněvivé vrčení stroje mu odpovídá.
Později vypátral, že kdykoli Holroyd vstoupil do strojovny, mísil se nový hlas do zvuku dynama. „Můj Pán vyčkává svého času,“ řekl si Azuma-zi. „Nespravedlnost onoho blázna ještě neuzrála.“
