součástky duněly. Každému, kdo navštívil toto místo, šla hlava kolem z neustálého tlukotu strojů, rotace velkého kola, vrčících ventilů, občasných výdechů páry, a hlubokého, vlnivého zvuku velkého dynama, který přehlušoval vše. Posléze zmíněný zvuk byl s technického hlediska vadou, avšak Azuma-zi přičítal jej moci a pýše oné nestvůry.
Kdyby to bylo možno, přáli bychom si, aby hluk strojírny stále provázel čtenáře, dokud bude čísti; nejraději bychom vypravovali tuto povídku s tímto průvodem. Byl to neustálý, lomozný proud, z něhož sluch zachycoval hned tu hned onu nit; do toho znělo supění, tlukot a vření parních strojů, sykot a nárazy pístu, duté údery do vzduchu působené otáčením příček velkého kola, zvuk, který vyluzovaly obíhající řemeny dle toho, zda přiléhaly pevněji nebo volněji, podrážděný rachot dynamických strojů; a nad tím vším, chvílemi neslyšný, když sluch se jím unavil, zněl onen pozounovitý zvuk velkého stroje. Nikdy nezdála se pod vámi podlaha klidná a pevná; otřásala se a skřípěla ustavičně. Bylo to místo neklidu a zmatku a dovedlo vám roztrhati myšlenky v podivné klikatiny. A po tři měsíce, pokud trvala stávka strojníků, nevyšel nikdy Holroyd, jenž zradil své soudruhy, ani Azuma-zi z tohoto ruchu a proudu; spali a jedli v malé dřevěné kolně mezi strojírnou a branou.
Jakmile Azuma-zi přišel, odbyl si Holroyd první náboženské kázání na text velkého stroje. Musil křičeti, aby ho bylo slyšeti v lomozu.
„Podívej se na to,“ pravil Holroyd; „kde je nějaký váš bůh, který by se mu vyrovnal?“
Azuma-zi se díval. Chvíli nebylo Holroydovi rozuměli, načež Azuma-zi zaslechl: „… zabít sto lidí. Dvanáct procent pravidelné úmrtnosti,“ pravil Holroyd, „tomu se přece říká Bůh.“
