konce dva kusy korálů. Trvalo mi to dosti dlouho, neboť jsem musil přes tu chvíli lézti do tůně nebo šplhati na strom — podle okolností. Zatočil jsem jím prudce kolem hlavy a pak mrštil jím po něm. Po prvé jsem minul, avšak hned na to zachytil se mu provaz roztomile kolem nohou a ovinul se několikrát. Zvrátil se. Mrštil jsem jím, stoje po pás v tůni, a jakmile klesl, vyběhl jsem z vody a rozpáral mu chřtán nožem…
Ještě nyní nerad na to vzpomínám. Bylo mi v té chvíli jako vrahovi, ačkoli jsem byl bez sebe vztekem. Když jsem vstal, viděl jsem, jak krvácí na bílém písku a jak jeho velké, krásné nohy a hrdlo svíjí se v smrtelném zápase… hu!
A po této tragedii padla na mne osamělost jako kletba. Dobrý bože! Nedovedete si představiti, jak se mi po tom ptáku stýskalo! Seděl jsem u jeho mrtvoly, truchlil nad ní a zachvíval jsem se, když jsem hleděl po opuštěném, mlčelivém úskalí. Vzpomínal jsem, jak milé ptáče to bylo, když se vylíhlo, a jak se navyvádělo, než tak zdivočelo. Kdybych měl nástroje, abych vykopal hrob v korálové skále, byl bych ho pochoval. Bylo mi, jako by byl lidskou bytostí. A proto neměl jsem ani pomyšlení, abych ho snědl. Hodil jsem ho do laguny a malé rybky ho načisto obraly. Nezachránil jsem ani peří. A pak nějakému chlapíku, který tam křižoval v yachtě, napadlo, aby se přesvědčil, zdali můj korálový ostrůvek dosud je na světě…
Přišel právě v poslední chvíli, neboť tato opuštěnost mne přemáhala a rozmýšlel jsem se uz jen, nemám-li skočiti do moře, aby tím ukončil celou tuto historii, nebo uchýlit se na některý strom…
Kosti prodal jsem člověku, který se jmenoval Winslow — obchodník poblíž Britského Musea, a ten říká, že je prodal starému Haversovi. Zdá se, že Havers jim nepřikládal značného významu, a teprve po jeho
