val. Takový nemotorný, staromódní pták! A já, lidská bytost — dědic věků a tak dále!
Myslil jsem si pak, že již vidí věci v témž světle, jako já, a již trochu lituje, že se tak zachoval. Domníval jsem se, že snad bude rozumnější, chytnu-li a nabídnu-li mu přívětivě několik pěkných ryb. Strávil jsem však dost času, než jsem poznal, jak nesmiřlivý a vzpurný je takový vyhynulý pták. Zlá krev!
Nebudu vám vyprávěti, co vše jsem si vymyslil, abych si onoho ptáka smířil. Prostě nemohu. Rdím se ještě nyní studem, pomyslím-li na ty štipky a rány, které jsem si utržil pro svou zvědavost. Házel jsem na něj kusy korálů z bezpečné vzdálenosti, on je však jen polykal. Mrštil jsem po něm otevřeným nožem a málem bych byl o něj přišel, kdyby nebyl tak veliký, že ho nemohl spolknout. Pokoušel jsem se ho vyhladověti a přestal jsem lovit ryby; on však si lovil při odlivu červy a tak se protloukal. Polovinu času strávil jsem po krk ve vodě a ostatek na palmovnících. Jeden z nich nebyl dosti vysoký a pták se znamenitě pobavil na úkor mých lýtek. Bylo to nesnesitelné. Nevím, zdali jste se pokusil spáti na palmovníku. Měl jsem při tom nejtěžší sny. A považte také, ta hanba! To vyhynulé zvíře chodilo si po mém ostrově jako nakvašený velmož a nedovolilo mně, abych na jeho půdě spočinul svou nohou. Plakával jsem únavou a vztekem. Řekl jsem mu přímo, že se nedám honit po pustém ostrově nějakým mizerným anachronismem. Řekl jsem mu, aby si klofal do plavce své vlastní doby. On však jen po mně chňapal zobákem. Šeredná obluda — samá noha a krk!
Nerad bych řekl, jak to celkem dlouho trvalo. Byl bych ho zabil dříve, kdybych věděl jak. Přece však jsem připadl na prostředek, jak se ho zbaviti. Je to jihoamerický výmysl. Svázal jsem všechny své rybářské šňůry stonky mořské trávy, zhotovil tak silný provaz dlouhý snad asi dvanáct loket i více a upevnil na jeho
