zobák, měl velkou, širokou hlavu jako zadní část zednického kladiva, dvě velké hnědé oči se žlutou obrubou, postavené vedle sebe jako lidské oči, nikoli po stranách hlavy, jako jsou slepičí. Peří měl jemné; nemělo polosmutečního rázu našich pštrosů — podobalo se kasuařímu peří jak co do barvy, tak i co do kresby. A tehdy začal užívati svého zobáku proti mně, naparoval se a ukazoval známky špatné povahy…
Konečně nastala doba, kdy se mi v rybářství nedařilo, a tu chodil kolem mne podivně zamyšlen. Myslel jsem si, že požil mořských okurek, avšak pravdou bylo, že počal býti nespokojen. Měl jsem také hlad a když jsem konečně chytil jednu rybu, nechal jsem si ji pro sebe. Onoho jitra byli jsme oba popudliví. Klofl po rybě a urval mi ji; já mu dal ránu po hlavě, aby ji pustil. A tu on se dal do mne. Pane Bože!…
Tohle mi udělal na tváři.“ Muž ukázal na svou jizvu. „Pak mne kopl. Nákladní kůň by to lépe neprovedl. Vzchopil jsem se a vida, že ještě neskončil, dal jsem se na útěk, zakrývaje si obličej oběma rukama. On však běžel po těch svých pitomých nohách rychleji než závodní kůň a dostihnuv mne, skopal mne, jako by bušil kladivem a svým špičákem zobl mne do týla. Zamířil jsem k tůni a potopil jsem se do ní po krk. Zastavil se u vody, neboť nerad si máčel nohy, vřeštěl asi jako páv, jenže drsněji. A pak si poskakoval nadutě po břehu. Připouštím, že jsem se cítil ubohým proti té předpotopní nestvůře, která se tam naparovala. Měl jsem celou hlavu a tvář zkrvácenu a tělo samou modřinu.
Rozhodl jsem se, že přeplavu tůň a nechám ho chvíli o samotě, až se mu vztek vykouří z hlavy. Vyšplhal jsem se na nejvyšší palmovník a seděl tam, přemýšleje o všem. Myslím, že jsem nebyl nikdy tak zřízen před tím ani potom. Byl to surový nevděk od té nestvůry. Byl jsem mu více než bratrem. Vyseděl jsem ho a vycho-
