zbylo by mi nic jiného, než abych ho na konec sám snědl.
Podivil byste se, jak zajímavým ptákem bylo toto aepyornisovo kuře. Běhalo za mnou od počátku. Stávalo u mne a pozorovalo, když jsem lovil ryby v tůni, a bralo podíl na všem, co jsem ulovil. A bylo také choulostivé. Na březích líhávala šeredná, zelená bradavičnatá zvířata, podobná nakládaným okurkám; pták okusil jedno zvrátil je. Po druhé se již na ně ani nepodíval.
A rostl. Bylo skorém viděti, jak roste. A poněvadž nejsem příliš společenským člověkem, lahodily mi jeho klidné způsoby znamenitě. Dva roky byli jsme na onom ostrově šťastni, jak jen bylo možno. O své zaměstnání jsem se nestaral, věděl jsem, že mi plat u Dawsonů roste. Časem vídali jsme loď, ale žádná se nám nepřiblížila. Bavil jsem se tím, že jsem zdobil ostrov kresbami sestavenými z mořských ježovek a pestrých lastur různých druhů. Obložil jsem skorém celý aepyornisův ostrov velkými písmeny, podobně jako vykládají barevnými kameny dláždění na nádražích naší staré vlasti, všemožnými výpočty a výkresy. Ležel jsem a pozoroval toho hanebného ptáka, jak si vykračuje okolo, roste a roste; přemýšlel jsem o tom, že bych si vydělal na živobytí, kdybych se odtud dostal a ptáka ukazoval.
Když se po prvé vypelichal, stávalo se z něj hezké zvíře, s hřebenem, modrým lalokem a množstvím zelených per v ocase. A mně vrtávalo mozkem, mají-li na něj Dawsonové právo, čili nic. Když byla bouřka nebo deštivé období, ukrývali jsme se pod přístřeším, které jsem zbudoval ze starého kanoe a namlouval jsem mu všelijaké lži o svých přátelích doma. Po bouři chodívali jsme po ostrově a dívali se, zdali vlny něco nepřinesly. Byla to takořka malá idylla. Kdybych byl měl jen trochu tabáku, bylo by mi prostě jako v nebi.
Bylo to ke konci druhého roku, když se náš malý ráj pokazil. Pátek byl tehdy čtrnáct stop vysoký až po
