jako ohnivý had; uskočil jsem. Pak jsem si vzpomněl na kanoe i sběhl jsem dolů, když voda syčíc opadla; ne bylo však po něm ani památky. Vzpomněl jsem si pak na vejce a hledal cestu němu. Bylo neporušeno mimo dosah nejbláznivějších vln; usedl jsem si tedy k němu a přitulil se do jeho společnosti. Bože! To byla noc!
Bouře přešla, než se rozbřesklo. Za svítání nebylo na nebi ani mráčku; po celém pobřeží byly rozmetány kusy prken — byla to rozebraná kostra, abych tak řekl mého kanoe. Měl jsem aspoň co dělat; použil jsem totiž dvou ze tří stromů, rostoucích u sebe, a sestavil jsem si z těchto trosek jakýsi útulek před bouří. A toho dne vejce se proklubalo.
Proklubalo se, pane, když jsem spal a měl je pod hlavou. Zaslechl jsem prasknutí, usedl, a hle, vejce bylo na konci proraženo a šprýmovná hlavička dívala se na mne.
‚Pane Bože!‘ pravil jsem, ‚Vítám tě,‘; a on trochu namáhavě vylezl.
Byl to hezký, přítulný chlapíček, po vylíhnutí asi velký jako malá slepice — a podobal se většině mladých ptáků, jenže byl větší. Peří měl s počátku špinavě hnědé, pokryté jakýmisi hnědými stroupky, které však brzy opadaly a řídké perutě, skorém jako splývavé vlasy. Nejsem s to, vylíčiti, jakou jsem měl radost, když jsem ho spatřil. Říkám vám, ani Robinson Crusoe netrpěl samotou tak, jako já. Zde však byla zajímavá společnost. Pohlédl na mne, zamžoural z předu do zadu jako slepice, zacvrlikal a začal ihned zobati, jako by mu nic nevadilo, že se vylíhl o tři sta let později.
‚Pěkně vítám, Pátku!‘ povídám, neboť jsem si umínil, že ho nazvu Pátkem, vylíhne-li se kdy, jakmile jsem seznal, že vejce v kanoi se vyvíjelo. Bál jsem se jen, čím ho budu krmit a dal jsem mu hned kus syrové ryby. Vzal ji a rozevřel zobák, aby dostal ještě. Byl jsem rád, neboť, jak se věci měly, kdyby byl příliš vybíravý, ne-
