Tu se ukázal korálový útes. Objevil se při východu slunce, jakoby z nenadání, zcela na blízku. Vlny mne nesly přímo němu až asi na půl míle od břehu; tam se proud obrátil a já musil v největším úsilí veslovati rukama a kusy skořápky aepyornisova vejce. Přece však jsem se tam dostal.
Byl to docela obyčejný, korálový útes, asi čtyři míle v obvodu; rostlo na něm několik stromů, byl tam pramen a tůně plná ryb — ploskozubců. Odnesl jsem vejce a položil je na břeh, na příhodné místo daleko za hranicí přílivu a na slunce, aby se činilo, seč bylo, vytáhl kanoe na bezpečné místo, a vydal se na potulku po ostrově. Je to směšné, jak nudný je takový útes. Jakmile jsem našel pramének, všechen můj zájem, jak se zdálo, zmizel. Když jsem byl klukem, myslíval jsem si, že není nic krásnějšího a dobrodružnějšího, než robinsonáda, avšak tohle místo bylo jednotvárné jako sbírka kázání. Obcházel jsem, hledaje něco k jídlu; avšak povídám vám, ještě než minul první den, omrzel jsem se k smrti. Měl jsem štěstí — ještě téhož dne, kdy jsem přistal, změnilo se počasí. Přihnala se bouře k severu, rozestřela svá křídla nad ostrovem, v noci spustil se liják a rozječela se vichřice nad námi. A nescházelo mnoho — víte — aby se mé kanoe převrhlo.
Spal jsem pod kanoí a vejce bylo na štěstí v písku na vyšší části břehu. První dojem, na který se pamatuji, byl zvuk, jako by sto oblázků najednou udeřilo do kanoe, a jako by se přese mne převalil proud vody. Zdálo se mi o Antananarivu, usedl jsem a volal na Intoshi, kde k čertu vězí, a hmatal po lenošce, kde obyčejně bývaly sirky. Teprve jsem si vzpomněl, kde jsem. Převalovaly se tam světélkující vlny, jako by mne chtěly spolknouti, a po celou noc byla neproniknutelná tma. Vzduch přímo skučel. Zdálo se, že máte mraky přímo nad hlavou, pršelo, jako by klesala nebesa a všechny nadoblačné vody se vylévaly. Dlouhá vlna přihnala se ke mně, svíjejíc se
