jsem jediné lodi, a ty, které jsem viděl, mne nezpozorovaly. Asi šesté noci plul sotva na půl míle ode mne koráb, který měl všechna světla rozžata a všechny otvory otevřené; vypadal jako veliká světluška. Na palubě byla hudba. Vstal jsem, volal a křičel. Druhého dne jsem načal jedno aepyornisovo vejce, odloupal jsem skořápku na špičce, kus po kuse, okusil jsem je a s potěšením jsem shledal, že se dá dosti dobře jísti. Páchlo trochu — nechci říci, že špatně — nýbrž mělo jaksi příchuť kachního vejce. Na jedné straně žloutku byla kruhovitá skvrna, asi šest palců v průměru, v ní byly krvavé pruhy a bílá kresba v podobě žebříku; bylo mi to divné, nebyla však vhodná doba choulostivosti. Vejce vydrželo mi tři dny, se suchary a trochou vody. Žvýkal jsem kávová zrnka — to posilovalo. Druhé vejce otevřel jsem asi osmého dne — to mne však odstrašilo.“
Muž s jizvou ustal. „Ano,“ pravil, „líhlo se.“
„Myslím, že mi sotva uvěříte. Já tomu uvěřil, vida to na vlastní oči. Přede mnou leželo vejce, které zapadlo do chladného, černého bahna snad před třemi sty roky. Omyl byl vyloučen. Měl jsem před sebou — jak se tomu říká? — embryo s velkou hlavou, ohnutým hřbetem, žloutek byl svrasklý a velké blány prostíraly se ve skořápce po celém žloutku. A já tu seděl na vejcích největšího ze všech vymřelých ptáků, v malé kanoi uprostřed Tichého oceánu. Kdyby to starý Dawson věděl! To stálo za čtyřroční plat? Co myslíte?
Musil jsem však snísti celoutu skvostnou pochoutku, kousek po kousku, než jsem spatřil úskalí, ač některá sousta byla ďábelsky odporná. Třetího jsem se již netknul. Držel jsem je proti světlu, skořápka byla však příliš tlustá, a nemohl jsem rozpoznati, co se děje uvnitř, ačkoli se mi zdálo, že slyším tepot krve; možná, že to však byl hukot v mých vlastních uších, jaký je slyšeli, přidržíme-li si k uchu lasturu.
