světélkujícím mořem, a hvězdné davy nade mnou čekaly, co se stane.
Po dlouhé době zavolal jsem ho jménem, on však neodpověděl. Byl jsem příliš unaven a proto jsem se neodvážil, přiblížiti se němu. A tak jsme tam seděli. Tuším, že jsem si zdřímnul jednou nebo dvakrát. Když se rozbřesklo, viděl jsem, že je nadobro mrtev, nabubřelý a purpurový. Má tři vejce a kosti byly uprostřed kanoe, soudek vody, trochu kávy a sucharů leželo zabaleno do čísla kapského Argusa u jeho nohou, a cínová nádoba methylovaného lihu pod ním. Vesla tam nebylo ani čeho podobného, čím by se dalo nahraditi, mimo snad cínovou nádobu na líh, a umínil jsem si tedy, že se dám unášet, dokud se nezotavím. Ohledal jsem ho, vydal rozsudek proti neznámému hadu, štíru nebo stonožce a shodil mrtvolu do moře.
Když jsem se napil vody a snědl několik sucharů, rozhlédl jsem se. Myslím, že s tak nízkého místa, jako já jsem byl, není viděti příliš daleko; Madagaskar alespoň zmizel úplně z obzoru a nikde nebylo ani stopy po zemi. Viděl jsem plachtu pohybující se k severozápadu — vypadalo to jako skuner, avšak trup se ani neobjevil. Ale pak slunce vystoupilo vysoko na oblohu a počalo do mne pražiti. Bože! Div že se mi mozek nevařil. Pokoušel jsem se ponořiti hlavu do moře, tu však můj zrak padl na kapského Argusa, i položil jsem se rovně do kanoe a rozestřel jsem ho nad sebou! Podivuhodné věci, tyhle časopisy! Jakživ jsem nepřečetl celé noviny, je však ku podivu, co dokážete, jste-li o samotě, jako já jsem byl. Myslím, že jsem pročetl toto protivné staré číslo Argusa dvacetkrát. Smůla v kanoi dočista kouřila vedrem a tvořily se na ní velké bubliny.
Dal jsem se unášeti deset dní,“ pravil muž s jizvou. „Snadno se to řekne, není-li pravda? Jeden den byl jako druhý. Mimo ráno a večer neodvážil jsem se ani rozhlížeti — tak pekelné bylo vedro. Po tři prvé dny nespatřil
