„To je právě ta podivná část příběhu. Měl jsem ještě tři. Dočista čerstvá vejce. Nu, uložili jsme je do člunu; já pak šel ke stanu uvařit si trochu kávy a zanechal jsem oba pohany na břehu — jeden z nich byl poblázněn uštknutím a druhý mu pomáhal. Ani mne nenapadlo, že ti darebáci použijí mého zvláštního postavení a vyvolají hádku. Tuším však, že jed stonožky a kopance, které jsem mu dal, popletly jednoho — býval vždy zpurné povahy — a ten přemluvil druhého.
Pamatuji se, že jsem seděl, kouřil a vařil si vodu na plynové lampě, což jsem ostatně dělával na všech těchto výpravách. Zároveň jsem obdivoval bažinu při západu slunce. Byla celá černá a krvavě rudá, pruhovaná — krásný pohled. Za ní zvedala se šedivá, zamžená země k horám, a obloha byla červená jako žhavá pec. A padesát kroků za mými zády byli oni hanební pohané — nedbajíce klidné nálady celého okolí — a umlouvali se, že odříznou člun a zanechají mne v úplné samotě se zásobou na tři dny, plátěným stanem a jediným soudkem pitné vody. Zaslechl jsem za sebou jakési skučení, a už seděli v kanoi — nebyl to vůbec ani člun — a byli asi dvacet kroků od břehu. Uvědomil jsem si rázem, co se děje. Pušku jsem měl ve stanu a mimo to neměl jsem kulky, pouze kachní broky. Oni to věděli. V kapse jsem však měl malý revolver, i vytáhl jsem jej, utíkaje ke břehu.
Vraťte se povídám, mávaje jím.
Cosi na mne blekotali a chlap, který rozbil vejce, se poškleboval. Namířil jsem na druhého, poněvadž nebyl poraněn a měl veslo, a chybil jsem. Smáli se. Já jsem však nepolevil. Věděl jsem, že musím zachovati klidnou mysl, spustil jsem znova a on při výstřelu poskočil. Tentokrát se nesmál. Potřetí zásahl jsem ho do hlavy a on se překotil do vody i s veslem. Na revolver byla to ku podivu šťastná rána. Počítám, že to bylo padesát kroků. Potopil se ihned. Nevím, byl-li zastřelen, nebo jen omámen a pak se utopil. Pak jsem začal křičet
