kus. Je většinou také slaná… Nuže… Byl to tehdy život! Našel jsem je pouhou náhodou. Šel jsem hledat vejce, já a dva domorodci, v takové směšné kanoi, celé svázané, a našel jsem zatím také kosti. Měli jsme stan a zásoby na čtyři dny a zarazili jsme na pevnějším místě. Když na to pomyslím, cítím ještě teď ten divný, dehtový zápach. Je to šprýmovná práce. Prohledáváte bahno železnými pruty, víte. Vejce se obyčejně rozbije. Rád bych věděl, jak je tomu dlouho, co tito aepyomisové opravdu žili. Missionáři vyprávějí, že domorodci mají pověsti o nich z dob, kdy ještě běhali po světě, sám jsem ale neslyšel žádnou z těchto pohádek.[1] Tato vejce však byla jistě tak čerstvá, jakoby byla včera snesena. Čerstvá! Když jeden z mých černých chlapíků nesl jedno do člunu, upustil je na skálu a ono se rozbilo. Jak jsem sbil toho ničemu! Ale bylo svěží, jako včera snesené, ještě ani nepáchlo a jeho matka byla již mrtva čtyři sta let! Povídal, že ho štípla stonožka. Uchyluji se však od svého příběhu. Trvalo nám celý den, než jsme vyhrabali z bahna tato vejce neporušená; byli jsme celí ohavně zabláceni a já ovšem byl velmi hrubý. Pokud vím, byla to jediná vejce, jež byla vykopána bez poškození. Byl jsem se později podívat na ta, která mají v Přírodopisném museu v Londýně; jsou všechna rozbitá, slepená jako mosaika a kusy scházejí. Má byla dokonalá a myslil jsem si, že je výhodně prodám, až se vrátím. Ovšem, že jsem se zlobil na toho hlupáka, který zmařil tříhodinnou práci pro pouhou stonožku. Stloukl jsem ho důkladně.“
Muž s jizvou vyňal hliněnou dýmku. Položil jsem před něj svůj váček. Nacpal si roztržitě.
„Co se stalo s ostatními? Dopravil jste je domů? Ne pamatuji se —“
- ↑ Není známo,že by některý Evropan byl viděl živého aepyornise, mimo pochybnou výjimku Mac Andrewse, který navštívil Madagaskarv r. 1745. Pozn. autorova.
