„Jakže,“ pravil jsem; „vy jste ten muž, který je žaloval pro čtyřletý plat — byl vyvržen na pustý ostrov.“
„Váš sluha,“ odpověděl muž s jizvou, ukláněje se. „Žertovný případ, není-li pravda? Byl jsem to, nashromáždil jsem si na onom ostrově malé jmění, pracuje pro nic a za nic, a bylo naprosto nemožno, abych dal výpověď. Často jsem se bavil, uvažuje o tom, když jsem tam byl. Sestavoval jsem si o tom výpočty — ohromné — v ozdobných kresbách na onom zpropadeném ostrově.“
„Jak se to stalo?“ řekl jsem. „Již se na to přesně nepamatuji.“
„Nuže… Slyšel jste již o aepyornisech?“
„Dosti. Andrews mně vyprávěl o nové odrůdě, na které pracoval právě před měsícem. Právě než jsem odplul. Mají stehenní kost skorém loket dlouhou. Byla to asi nestvůra!“
„Věřím vám,“ pravil muž s jizvou. „Byla to nestvůra. Simbadův pták rok byl bájí o něm. Ale kdy našli ony kosti?“
„Před třemi nebo čtyřmi roky — v jednadevadesátém, tuším. Proč?“
„Proč? Poněvadž já jsem je našel — Pane! — již skorém před dvaceti roky. Kdyby Dawsonové nebývali tak špinaví, když se jednalo o můj plat, mohli je dodávati přímo… Nebylo mou vinou, že onen pekelný člun odplaval…“
Odmlčel se.
„Myslím, že to bylo ono místo. Jakási bažina asi devadesát mil od Antananariva. Víte snad, kde to je? Musíte objeti břeh člunem. Nepamatujete se snad?“
„Nevím. Tuším, že Andrews říkal cosi o bažině.“
„Je to jistě táž. Je na východním břehu. A je tam něco ve vodě, co chrání před hnilobou. Páchne to jako kreosot. Připomínalo mi to Trinidad. Našli ještě nějaká vejce? Některá z těch, která jsem našel, byla půl druhé stopy dlouhá. Bažina zatáčí se dokola a odděluje tento
