nem; Anglii z dob klášterů a mnohem starší Anglii z dob římského panství a posléze před tím divokou zemi, na níž vyskytaly se tu a tam chyšky některého válečného kmene. Tyto chaty objevovaly se a mizely, opět se objevovaly a mizely po dobu, proti níž zdá se doba od římského výboje a osazení toliko včerejškem, a před těmito léty, ještě před oněmi chatami, byli lidé v údolí. Již tehdy bylo tady ono údolí — ač pokládá se s hlediska geologického za novodobé; a ony hory tam, snad vyšší a s vrcholky pod sněhem byly stále týmiž horami a Temže stékala od Cotswoldu k moři. Avšak lidé byli tehdy toliko podobami lidí, zatemnělými, nevědomými tvory, obětmi šelem, povodní, moru a ustavičného hladu. Museli býti stále na stráži před medvědy a lvy a nestvůrnou surovostí minulých dob. Aspoň několik těchto nepřátel bylo již přemoženo…
Denton chvíli sledoval představy své rozlehlé vidiny, pokoušeje se instinktivně, aby nalezl své místo a význam v celku.
„Byla to náhoda,“ pravil, „bylo to štěstí! Vyvázli jsme z toho. Stalo se, že jsme vyvázli. Nikoli svou vlastní silou
„A přec… nikoli. Nevím.“
Odmlčel se na dlouhou dobu, než opět promluvil
„Konečně — je tomu již dávno. Sotva bylo lidí před dvaceti tisíci léty — a život byl tu již před dvaceti miliony roků. A co jsou generace? Co jsou generace? Je to ohromné a my tak nepatrní. Víme však — cítíme. Nejsme němými atomy, jsme částí toho — částí toho — až po meze naší síly a vůle. I smrt je částí toho. Ať umíráme nebo žijeme, stále se vytváříme… „A postupem času — snad — lidé budou moudřejší… Moudřejší…
„Pochopí však někdy?“
Opětně umlkl. Eliška neřekla na to ničeho, nýbrž pozorovala jeho zasněnou tvář s nekonečnou láskou.
