šeptaly si o skandálech, vzpomínkách a pošetilostech a proťukávaly se životem.
Volba příbytku, který si nyní najali, vyjadřovala mohutnost tohoto pocitu uvolnění. Byly to pokoje na samém pokraji města; dům měl plochou střechu a balkon na městské zdi, úplně otevřený slunci, větru, do kraje a k obloze.
A na tomto balkoně odehrává se poslední výjev této povídky. Byl letní západ slunce a surreyské hory byly velmi modré a jasné. Danton opíral se o balkon a pozoroval je, Eliška seděla vedle něho. Vyhlídka byla široká a obsáhlá, neboť balkon byl pět set stop nad bývalým povrchem země.
Obdélníky Potravní společnosti, přerušované tu a tam zříceninami — groteskními děrami a boudami — starých předměstí a protínané svítivými proudy vody, táhly se do dálky a pestřily se na úpatí hor. Tam bývalo kdysi ležení Uyových dětí. A na oněch vzdálenějších horských stráních příšerné stroje neznámého účelu otáčily se umdleně, neboť pracovní doba končila, a horský hřeben byl poset nehybnými větrnými koly. Po velké jižní silnici spěchali polní dělníci Pracovní společnosti ve velkých mechanických vozech do města k jídlu, neboť dokončili právě poslední oddíl svého díla. A vzduchem mířilo tucet malých, soukromých aeropilů městu. Tento výjev byl všedním pro Dentona a Elišku, naplnil by jejich předky neuvěřitelným úžasem. Dentonovy myšlenky ztrácely se v budoucnosti a marně usilovaly utvořiti obraz, jaká bude tato scéna za dalších dvě stě let, a uděšeně vracely se do minulosti.
Sdílel trochu rostoucích vědomostí své doby; dovedl si představiti podivné začazené viktoriánské město s úzkými ulicemi udupané země, jeho velká, volná prostranství, špatně vystavěná zařízená předměstí, nepravidelné ohraničené pozemky; starý venkov stuartských dob s drobnými vesničkami a maličkým Londý-
