vzal druhou dávku, aby se uklidnil, a vrátil se velkodušnosti a svému prvotnímu úmyslu.
Konečně střetl se s nestravitelnou záhadou, jak se zachovati Dentonovi. Bylo mu třeba veškeré jeho právě narozené velkodušnosti, aby polkl myšlenku na Dentona; avšak konečně tento muž tak velice zneuznaný, za přispění utišujícího prostředku a blížící se smrti, provedl i to. Kdyby chtěl vůbec vyloučiti Dentona, kdyby dal na jevo nejmenší nedůvěru, kdyby se pokusil o nějaké omezení tohoto mladého muže, možná, že by mu Eliška špatně rozuměla. Ano — ať si podrží stále svého Dentona. Jeho velkodušnost musí jíti tak daleko. Snažil se, aby v této věci myslel jen na Elišku.
Zdvihl se s povzdechem a belhal se k telefonickému aparátu, který ho spojoval s právním zástupcem. V desíti minutách poslední vůle náležitě osvědčená a opatřena otiskem jeho palce ležela v kanceláři advokátově, tři míle odtud. A na to seděl Bindon chvíli tiše.
Konečně probral se s mlhavého snění a přitiskl si pátravě ruku boku.
Na to vyskočil dychtivě a řítil se telefonu. Nikdy ještě nevolal klient Společnost Euthanasie ve větším spěchu.
A tak se stalo konečně, že Denton a Eliška proti všemu očekávání vrátili se neodloučeni z pracovního otroctví, do něhož upadli. Eliška vyšla ze svého podzemního sklepení kovotepců a z celého špinavého okolí, souvisícího s modrým plátnem, jako by procitla z těžkého sna. Jejich bohatství přivedlo je opět k slunci; když se dozvěděli o poslední vůli, byla jim nesnesitelnou pouhá myšlenka, že by ještě zítra měli se lopotiti. Vystoupili po zdvižích a schodech do pater, kterých ne viděli od doby, kdy začaly jejich útrapy. Zprvu byla plna radosti, že unikla; nebyla s to na podzemí ani pomysliti; teprve po mnoha měsících počala vzpomínati se soucitem na uvadlé ženy, které byly dosud tam dole,
