že s ním tak jednala. První, co musí provésti, jest tento skutek velkodušnosti. Jeho velkodušnosti! Ano, miloval ji celým svým velkým srdcem. Dříve to tak jasně neviděl — avšak nyní byl odhodlán zanechati jí všechno své jmění. Uznal to okamžitě za věc rozhodnutou a nezvratnou. Pomyslí si, jak byl dobrý, jak úžasně šlechetný. Obklíčena vším, co činí život snesitelným — a tu z jeho rukou — bude vzpomínati na své pohrdání a chladnost s nekonečnou lítostí. A bude-li chtíti vysloviti tuto lítost, shledá, že příležitost k tomu zmizela navždy, setká se se zavřenými dveřmi, pohrdavým mlčením a bílou, mrtvou tváří.
Odtud jal se zkoumati věc po jiných stránkách, avšak jeho odhodlání bylo pevné. Uvažoval pracně, než začal jednati, neboť lék vyvolal u něho lethargickou a důstojnou těžkomyslnost. V jistých směrech změnil podrobnosti. Kdyby zanechal Elišce celé své jmění, náležel by tomu i onen rozkošnicky zařízený pokoj, v němž právě byl, a z mnohých důvodů si nepřál, aby se jí ho dostalo. Naproti tomu bylo nutno jej někomu zůstaviti. To trápilo ho v jeho duševní tísni nejvíce.
Konečně se rozhodl, že zanechá jej sympatickému zástupci módního náboženského kultu, jehož rozhovory bývaly tak milé.
„On pochopí,“ pravil Bindon s žalostným povzdechem. „Ví, co znamená Zlo — rozumí Omamujícímu Kouzlu Sfingy zvané Hříchem. Ano — on pochopí.“
Této frase užíval Danton se zálibou, aby okrášlil jisté chorobné a nedůstojné úchylky od zdravého jednání, k němuž ho svedla nezřízená marnivost a bezuzdná zvědavost. Seděl chvíli a přemýšlel, jak nesmírně hellenským, italským a neronským býval.
I nyní — mohl by se pokusiti o znělku? Pronikavý hlas, v němž by se odrážely věky, smyslné, neřestné a smutné. Za chvíli zapomněl na Elišku. V půl hodině zkazil tři fonografické kotouče, rozbolela ho hlava,
