složitý Bindon bude snad výt, a nebude jediné věrné, prosté duše na světě, která by s ním soucitně vyla. Nebylo tu věrné, prosté duše — nebylo tu pastýře, který by mu pískal. Zmizela všecka taková prostá stvoření z této drsné, rvavé země? Byl zvědav, zdali ten hrozný, sprostý dav, který ustavičně pobíhá po městě, asi ví, co on o něm smýšlí. Kdyby to věděli, dojista by se někdo pokusil, aby si získal lepšího mínění. Svět dojista klesá od stupně k stupni. Pro Bindony stává se nemožným… Byl si úplně jist, že jediné věci, které potřeboval v životě, byl soucit. Na chvíli litoval, že nezanechal po sobě nějaké znělky — záhadné obrazy nebo něco podobného, co by prodloužilo jeho bytí, až by konečně ona soucitná duše přišla…
Zdálo se mu neuvěření, že co přichází, bude zaniknutím. Vždyť jeho duševní vůdce byl v této otázce k omrzení obrazný a neurčitý. Prokletá věda! Podkopala víru a všechnu naději. Odejíti, zmizeti z divadla ulic, úřadu, jídelny, z drahých zraků ženského pokolení. A nebýti postrádán! Zanechati v celku svět šťastnějším!
Uvažoval, že nikdy nikomu neotevřel svého srdce. Což byl přece tak příliš nesympatický? Málo lidí mohlo míti tušení, jak je opravdu hlubokým člověk pod maskou své cynické veselosti. Nepochopí, jakou ztrátu utrpěli. Eliška, na příklad netušila…
To si schoval. Jakmile jeho myšlenky došly Elišce, obíraly se jí delší dobu. Jak málo mu Eliška rozuměla! Myšlenka ta stala se mu nesnesitelnou. Přede vším ostatním musí uspořádati tuto záležitost. Seznal, že mu ještě něco zbývá v životě učiniti, jeho zápas s Eliškou ještě nebyl skončen. Nyní již nemohl ji přemoci, jak doufal a se modlil. Může však dosud na ni učiniti dojem!
Tuto myšlenku rozvíjel. Mohl by ji dojmouti hluboce — mohl by ji pohnouti tak, aby navždy litovala,
