roickém odhodlání ostrého a bolestného štípnutí kolem bránice. A Mwres seděl maje pneumatickou čapku posunutou a sám byl zřejmě velmi dojat.
A tak se vzácnou důsledností vzal Bindon na se úlohu Eliščiny neblahé Prozřetelnosti a užíval s důvtipnou obratností všech výhod, které bohatství za oněch dnů poskytovalo člověku nad jeho bližními. Těmto snahám nevadilo, jestliže se uchyloval časem náboženské útěše. Chodíval k zajímavému, zkušenému a soucitnému Otci huysmanitské sekty Isidina kultu a hovoříval s ním o všech svých drobných nerozumných kouscích, jež se mu zalíbilo pokládali za hřích, urážející nebesa, a zajímavý, zkušený a soucitný Otec, representující Nebe rozhněvané, radil mu s roztomile líčenou hrůzou prosté a snadné pokání a doporučil mu jakýsi klášter, vzdušný, teplý, hygienický, nezevšednělý, výhodný pro hříšníky zušlechtěného, zámožného typu a pokažených vnitřností. A po těchto výletech vracel se Bindon do Londýna opět zcela čilý a vášnivý.
Činil úklady s energií skutečně pozoruhodnou a sedával na jisté galerii vysoko nad ulicí pohyblivých chodníků, odkud bylo viděti vchod do kasárnických budov Pracovní společnosti, pod jejichž ochranu uchýlili se Denton a Eliška. Konečně spatřil jednoho dne, že Eliška vešla dovnitř, a to osvěžilo jeho vášeň.
A tak, když se naplnil čas, a složité Bindonovy úklady dozrály, mohl jíti k Mwresovi a říci mu, že mladá dvojice je blízka zoufalství.
„Je nyní čas,“ pravil, „abyste vy rozvinul své otcovské city. Ona vězí již několik měsíců v modrém plátně, bydlí s ním v oněch sklepních komůrkách Pracovní společnosti, a malé děvče umřelo. Eliška nyní ví, jakou má cenu jeho mužnost, jak se jí může zastati, ubohého dítěte. Teď uvidí vše v jasnějším světle. Jděte k ní — já nechci ještě sám v této záležitosti vystoupiti — a vysvětlete jí, že je nutno, aby se dala rozvésti…“
