Jeho obrazivost stála stranou jako uctivý sluha, jenž vykonal své dílo, otevřev dveře citu.
„Můj Bože,“ volal Bindon: „Musím ji míti! Kdyby mne to stálo život, abych ji získal! A ten druhý chlapík —!“
Po rozhovoru s lékařem a trestu za své noční hýření ve formě trpkých léků, utišený, ale nezvratně rozhodnutý Bindon vyhledal Mwrese. Nalezl ho úplně zdrcena, zdeptána a ponížena, odhodlaného zachránili se co nejdříve za každou cenu, ochotna prodati sama sebe s duší i tělem a tím spíše i každý zájem o neposlušnou dceru, aby opět získal své ztracené postavení ve světě. V rozumném hovoru, který následoval, bylo ujednáno, že nutno ponechati ony svedené mladé lidi, aby klesli v bídu, a pokud možno, že Bindonův finanční vliv bude podporovati urychlení tohoto nápravného prostředku.
„A pak?“ pravil Mwres.
„Pak půjdou Pracovní společnosti,“ pravil Bindon. „Budou nosili modré plátno.“
„A pak?“
„Dá se s ním rozvésti,“ pravil a seděl chvíli, uvažuje o tomto předmětě. Neboť v oněch dobách přísná omezení rozvodu viktoriánské doby byla nesmírně uvolněna, a manželé mohli se rozejíti ze sta různých důvodů.
Tu náhle Bindon vyskočiv, polekal sama sebe i Mwrese.
„Ona se dá s ním rozvésti,“ volal. „Tak to chci — a tak to provedu. U Boha! tak se stane. Toho člověka nutno zneuctiti. Třeba rozdrtiti a zdeptati.“
Představa rozdrcení a zdeptání ho rozohnila. Počal přecházeti po malé kanceláři tváře se jako Joviš.
„Musím ji míti,“ volal. „Budu ji míti! Nebe ani peklo ji přede mnou nezachrání!“
Vášeň jeho vzbouřila se slovy a konec výjevu byl prostě histrionský. Postavil se do posy a nedbal v he-
