může přihodit. Pálí mne prsty, když se ho dotknu. Padne hrozně k pleti. A ženy, s nimiž pracuji den za dnem! Probdím každou noc, myslíc na to, jak se jim stávám podobnou…“
Ustala.
„Stávám se jim podobnou,“ zvolala vášnivě.
Denton hleděl vyjeveně na její muka.
„Avšak —“ pravil a zarazil se.
„Nerozumíš mi. Co mám? Co mne může spasit? Ty můžeš bojovat. Boj je údělem muže. Ale ženy — ženy jsou jiné — — Promyslila jsem si to vše, nedělala jsem ničeho, než přemýšlela dnem i nocí. Pohleď na barvu mé tváře!… Déle již nevydržím. Nesnesu tohoto života… Nemohu jej snésti.“
Zarazila se. Váhala.
„Nevíš vše,“ pravila úsečně, a chvíli usmívaly se její rty trpce. „Žádala jsem, aby tě propustili.“
„Mne propustiti?“
Kromě přisvědčivého pokynutí hlavy neodpověděl ničeho.
Náhle se obrátila a vrhla se tváří na jejich plátěné lůžko. Nevzlykala, ani nehlesla. Ležela tiše na tváři. Po pustém a trapném mlčení zvedla se její ramena a Eliška začala tiše plakati.
„Eliško!“ šeptal — „Eliško!“
Velmi zlehka usedl vedle ní, sklonil se, objal ji s rozpačitou něžností a marně hledal klíč k této nesnesitelné situaci.
„Eliško,“ šeptal jí do ucha.
Odstrčila ho od sebe rukou. „Nemohu poroditi dítě, aby se stalo otrokem!“ a vypukla v hlasitý a trpký pláč.
Dentonova tvář se změnila — jevila čiré zděšení. Okamžitě sklouzl z lůžka a postavil se. Všechno uspokojení zmizelo z jeho líci a ustoupilo bezmocnému vzteku. Počal zuřiti a proklínati neodolatelné síly, jež
