Dentonovi připadalo neuvěření, že měl kdy zoufalé myšlenky.
Denton byl přesvědčen, že netoliko musí dožíti až do konce, ale že to také dovede. Seděl na plátěné pryčně a vykládal Elišce toto nové hledisko. Tvář jeho byla po jedné straně zjizvena. Ona však v poslední době nezápasila, nikdo jí neklepal na rámě, nebylo čerstvých jizev na jejích lících, usídlila se na nich toliko bledost a nový tah kolem úst. Sdílela úděl žen. Hleděla pevně na Dentona unášeného novou prorockou náladou.
„Cítím, že je cosi,“ hovořil, „cosi, co postupuje. Bytost života, v které žijeme, pohybujeme se a trváme, cosi, co začalo snad před padesáti — sto miliony roků a vyvíjí se dále a dále: roste, šíří se věcem, jež jsou mimo nás — věcem, které ospravedlní vše… To vysvětlí a ospravedlní můj zápas — tyto jizvy a všechny tyto strasti. Je to dláto — ano, dláto Tvůrce. Jen kdybych mohl přenésti na tebe své cítění, jen kdybych mohl. Ale ty to pochopíš, drahoušku, vím, že pochopíš.“
„Nikoli,“ pravila tlumeně. „Ne, nepochopím.“
„Tak i já jsem smýšlel —“
Zavrtěla hlavou.
„Nikoli,“ pravila. „Také já jsem myslila. Co pravíš — mne nepřesvědčuje.“
Pohlédla mu rozhodně do očí.
„Protiví se mi to,“ řekla a lapala po dechu. „Nerozumíš, nemyslíš. Byla kdysi doba, kdy’s mluvil všelicos a já tomu věřila. Zmoudřela jsem. Ty’s muž, můžeš bojovati a raziti si cestu. Nedbáš jizev. Můžeš být hrubý a ošklivý a jsi stále mužem. Ano — to tě vytváří. Máš pravdu. Ale žena není taková. Jsme jiné. Staly jsme se předčasně civilisované. Toto podzemí není pro nás.“
Ustala a začla znovu.
„Protiví se mi to! Nenávidím toto hrozné plátno! Nenávidím je více, než — více než to nejhorší, co se
