semhle a uvidím to — opravdu to uvidím. Je to velmi mlhavé a místy lomivé, ale vidím to skutečně, pouze jaksi stínovitě. Připadl jsem na to dnes ráno, když mne strojili. Je to jako díra do toho pekelného přízračného světa. Jen položte svou ruku podle mé. Ne — sem nikoli! A! Ano! Vidím ji. Kořen vašeho palce a kus rukávníku. Vypadá to jako přízrak kousku vaší ruky, trčící ze soumračné oblohy. Právě vedle ní vychází souhvězdí podobné kříži.“
Od té doby Davidson se uzdravoval. Jeho sdělení o změně, stejně jako jeho zpráva o vidění, byly ku podivu přesvědčivé. Na skvrnách, rostoucích po ploše jeho vidiny přízračný svět bledl, stával se průhledným, a těmito průsvitnými mezerami spatřoval skutečný svět, který ho obklopoval. Skvrny se množily a vzrůstaly, splývaly a se šířily, až v jeho zraku zbyla jen tu a tam slepá místa. Bylo mu možno vstávati, pohybovati se s místa na místo, krmiti se, čísti, kouřiti a chovati se, jak se sluší na řádného občana. Zprvu velice ho pletlo, že viděl najednou tyto dva obrazy, zasahující do sebe, jako měnivé pohledny kouzelné svítilny, ale v krátké době počal rozeznávati skutečný svět od illusorního. Z počátku byl nesmírně rád a zdálo se, že si nepřeje nic jiného, než dovršiti své léčení cvičením a posilujícími prostředky. Když mu však počal onen podivný ostrov vyprchávati, teprve se o něj ku podivu zajímal. Zejména si přál ještě jednou sestoupiti do mořských hlubin a strávit polovici svého času potulkami po níže položených částech Londýna, pokoušeje se nalézti onen vrak, plovoucí pod vodou. Jas denního světla působil však na něj tak živě, že setřel celý onen mátožný svět, avšak noční dobou v temné světnici dosud viděl ony pobělené skály ostrova a nemotorné alky, batolící se sem a tam. Avšak i to znenáhla bledlo a konečně, krátce na to, když se oženil s mou sestrou, spatřil je naposled.
