Upadl v zamyšlenou ztrnulost. Nastávající nebezpečí a útrapy svého postavení viděl s jakousi pevnou jasností. Co učiní zítra ráno? Nedovedl říci. Co si pomyslí Eliška o jeho jizvách? Nedovedl říci. Byl vyčerpán. Probral se však z toho náhle, když pocítil ruku na rameni.
Vzhlédl a spatřil, že snědý muž sedí vedle něho.
Trhl sebou. Na veřejné ulici byl jistě bezpečen před násilím!
Na tváři snědého muže nebylo stop po jeho podílu v zápase; výraz jeho byl prost nepřátelství — zdál se skorem uctivý.
„Odpusťte,“ pravil bez všeliké prudkosti. Denton seznal, že nezamýšlí útočiti. Hleděl upřeně, čekaje co se vyvine.
Bylo zřejmo, že následující věta, byla předem uvážena.
„Chtěl — jsem — něco — říci — a to,“ pravil snědý muž a hledal další slova za vzájemného mlčení.
„Chtěl — jsem — něco říci — a to,“ opakoval.
Konečně zanechal tohoto rozběhu.
„Máte docela pravdu,“ zvolal, klada špinavou ruku na Dentonův špinavý kabát. „Jste gentleman. Lituji — velice lituji. Chtěl jsem vám to říci.“
Denton si uvědomil, že onen muž má i jiná hnutí mimo choutky odporným výstupům. Uvažoval a potlačil nedůstojnou pýchu.
„Nechtěl jsem vás uraziti,“ pravil, „když jsem odmítl onen kus chleba.“
„Mínil jsem to přátelsky,“ pravil muž, vzpomínaje si na výjev; „ale — před tím zatraceným Whiteyem a jeho úšklebkem — musel jsem se prát.“
„Ano,“ pravil Denton v náhlé horlivosti: „Jednal jsem hloupě.“
„Ah!“ zvolal snědý muž, velmi uspokojen. „Tak je to v pořádku. Podejte mi ruku!“
