„Chcete ještě trochu?“ tázal se nějaký šprýmař; a dodal, napodobuje Dentonův zjemnělý přízvuk:
„Nikoli, děkuji vám.“
Denton zahlédl za sebou snědého muže se zakrváceným kapesníkem a cosi v pozadí.
„Kde je ten kus chleba, který dostal k jídlu?“ tázal se malý človíček slídivé tváře; a hledal nohou v popele nejbližší truhly.
Denton hovořil chvíli sám s sebou. Věděl, že čestný zákoník vyžaduje, aby muž dobojoval zápas, který začal, až do trpkého konce; to však byla první dávka trpkosti. Byl rozhodnut, že opět vstane, necítil však vášnivého hnutí. Napadlo mu — avšak myšlenka ta nebyla mu palčivým popudem — že je konec konců přec jen zbabělcem. Jeho vůle byla chvíli těžká jako kus olova.
„Tady je,“ pravil človíček slídivé tváře a sehnul se, aby zdvihl zapopelený skrojek. Pohlédl na Dentona a pak na ostatní.
Zvolna, bezděky zvedl se Denton.
Zašpiněný albin natáhl ruku k člověku slídivé tváře.
„Dej sem ten chleba,“ pravil. Přistoupil hrozivě k Dentonovi, drže skrojek v ruce.
„Tak ty’s ještě se nenakrmil,“ pravil. „Co?“
Již to začalo.
„Nikoliv, dosud ne,“ pravil Denton, lapaje dechu, a odhodlán zasáhnouti onoho surovce za ucho, než bude opět omráčen. Věděl, že bude opět omráčen. Užasl, jak se dříve špatně posuzoval. Několik směšných výpadů a bude opět na zemi. Albin šklebil se důvěřivě, jako člověk, který chystá příjemný úskok. Náhlé postřehnutí hrozící potupy dráždilo Dentona.
„Ty ho nech být, Jime,“ pravil náhle snědý muž nad zkrvaveným cárem. „Tobě nic neudělal.“
