„Snězte to,“ pravil osmahlý muž.
Nastala přestávka, načež oba se chvatně pohnuli. Kus chleba opsal složitou dráhu, křivku, která měla skončit v Dentonově tváři; na to jeho pěst zasáhla zápěstí ruky, svírající skrojek, a tento vyletěl mimo obvod sporu — dohrál svou úlohu.
Denton rychle ustoupil, zaťal pěsti a napial ruce: Rozpálená, temná tvář se vzdálila a změnila v bdělého nepřítele, číhajícího na vhodnou příležitost. Denton pociťoval chvíli sebedůvěru, zvláštní odvahu a klid. Srdce bilo mu rychle. Cítil, že mu hraje každá žilka v těle.
„Perte se, hoši!“ volal kdosi, a temná postava poskočila ku předu, odklonila se nazad a stranou a vrátila se k útoku. Denton učinil výpad, byl však zasažen. Zdálo se mu, že má jedno oko rozbito, a ucítil měkký pysk pod svou pěstí právě, než byl znovu udeřen — nyní pod bradu.
Ohromný vějíř žhavých jehel se rozevřel. Na okamžik byl přesvědčen, že má hlavu rozb tu na kusy, načež ho cosi udeřilo do temene a hřbetu ze zadu, a zápas stal se věcí nezajímavou, jeho se netýkající.
Byl si vědom, že uplynula jakási doba — vteřiny nebo minuty — abstraktní, bez událostí. Ležel hlavou na hromadě popela a cosi vlhkého a teplého stékalo mu rychle po šíji. První otřes rozlišil se v rozmanité pocity: V hlavě mu hučelo, v očích a v bradě škubalo nesmírně, a v ústech měl chuť krve.
„Nic mu není,“ pravil jakýsi hlas. „Otvírá oči.“
„Ten mu dal — pořádně,“ řekl druhý.
Soudruzi stáli kolem něho. Usedl namáhavě. Položil si ruku na zadní část hlavy; vlasy měl vlhké a plné popelu. Smích přivítal tento posunek. Oči měl přivřeny. Seznával, co se přihodilo. Jeho chvilková naděje na konečné vítězství zmizela.
„Vypadá udiveně,“ kdosi řekl.
