Každý muž vyňal balíček potravy. Denton neměl ničeho. Dozorce, lehkomyslný mladý muž, jenž dostal své místo z protekce, zapomněl upozorniti Dentona, že je nutno žádati o tuto zásobu. Stál stranou a pociťoval hlad. Ostatní se skupili, hovořili tlumeně, pozírajíce na něj ustavičně. Bylo mu nevolno. Jeho líčená nevšímavost vyžadovala stále většího úsilí. Snažil se mysliti na páky svého nového lisu. Tu přistoupil němu muž menší, avšak širší a tlustší než Denton. Denton obrátil se němu pokud možno lhostejně.
„Zde,“ pravil vyslaný — aspoň tak Denton soudil — podávaje mu špalíček chleba v nepříliš čisté ruce. Byl osmahlé tváře, širokého nosu a jeden koutek jeho úst byl svěšen.
Denton byl na chvíli v pochybnostech, má-li to býti zdvořilost nebo urážka. První hnutí vnuklo mu, aby odmítl. „Nikoli, díky,“ pravil; a když tvář muže se změnila, „nemám hladu.“
Ozval se posměch vzadu ze skupiny. „Neřek’ sem vám to?“ pravil muž, který chtěl půjčiti Dentonovi konvici oleje. „To je ňáký pán, holečku. Ty nejsi pro něj dost dobrej!“
Osmahlá tvář ztemněla ještě o stín.
„Zde,“ pravil její majitel, stále podávaje chléb a mluvě tišším hlasem, „to dostáváte k jídlu. Rozumíte?“
Denton pohlédl do hrozivé tváře před sebou a podivné malé praménky energie zdály se probíhati jeho údy a tělem.
„Nechci toho,“ pravil, pokoušeje se o příjemný úsměv, který po krátkém škubnutí zmizel.
Zavalitý muž nachýlí hlavu ku předu, a chléb v jeho rukou stal se fysickou hrozbou. Denton sebral svou mysl, jen aby rozluštil záhadný výraz očí svého odpůrce.
