kterou se dosud chlubil, nabyla nyní jiné podoby. Nepostřehl ihned, že jeho přijetí hrubých a hloupých, avšak upřímně míněných poznámek, jimiž byl uvítán, působilo jako rány do tváře původcům oněch projevů.
„Nerozumím,“ říkal poněkud chladně a nazdařbůh, „nikoli, děkuji vám.“
Muž, který ho oslovil, zaskučel a odvrátil se.
Druhý, jemuž také se nezdařilo upoutati Dentonův nezvyklý sluch, dal si záležeti a opakoval svůj výrok; Denton seznal, že mu chce půjčiti konev oleje. Vyslovil zdvořilé díky, načež onen muž zahájil vyzvídavý hovor. Podotkl, že Denton byl švihákem, a chtěl věděti, jak se stalo, že musel obléci modrou kazajku. Očekával zřejmě zajímavou zprávu o nepravostech a výstřednostech. Byl Denton někdy v Městě Rozkoše? Denton okamžitě poznal, jak existence těchto podivuhodných míst požitku proniká a třísní mysl těchto zotročených, beznadějných dělníků podzemí.
Jeho aristokratická povaha se vzepřela těmto otázkám. Odpověděl zkrátka: „Ne.“ Muž naléhal ještě na sdělení jiných osobních údajů, a byl to tenkrát Denton, který se odvrátil.
„Gorblimey!“ zvolal rozprávěč, velmi udiven.
Zároveň nemohlo Dentonovi ujíti, že tento pozoruhodný hovor byl opakován rozhorleným hlasem sympatičtějším posluchačům a že vyvolal úžas a posměch. Dívali se na Dentona se zájmem zřejmě vzníceným. Podivný pocit osamocení se v něm probouzel. Pokoušel se mysleti na svůj lis a jeho nezvyklé zvláštnosti…
Stroje zaměstnávaly důkladně každého po dobu první šichty, načež nastal oddech. Byla to jen přestávka k občerstvení, příliš krátká, takže nebylo lze odejíti do jídelny Pracovní společnosti. Denton sledoval své druhy do krátké galerie, kde bylo množství truhel na odpadky z lisu.
