rozevřela se propast mezi nositeli modrého plátna a hořeními třídami, a utvořil se rozdíl netoliko v životních poměrech a zvycích, nýbrž i ve způsobu myšlení — i v jazyce. Podzemní cesty vytvořily si své zvláštní podřečí: rovněž i nad nimi vzniklo nářečí, myšlenková soustava, „kulturní“ jazyk, který svou horlivou snahou po novosti výrazu cílil tomu, aby se vzdálenost mezi ním a „vulgárností“ rozšířila.
Poslední léta devatenáctého století vyznačovala se u zahálčivých, zámožných tříd překotným vývojem esoterických zvráceností lidového náboženství; různé glossy a výklady přizpůsobovaly mocné nauky Nazaretského tesaře výlučné omezenosti jejich životů. Avšak ani Eliška ani Denton, přes náklonnost svou starobylému způsobu života, nebyli dosti samostatní, aby unikli vlivu svého okolí. Ve věcech všedního chování šli po cestách své třídy a tak, když konečně klesli na nevolníky práce, zdálo se jim, jakoby upadli mezi útočné, nízké živočichy; bylo jim, jako vévodovi a vévodkyni dvacátého století, kdyby byli přinuceni najmouti si pokoje v nějakém pelechu.
Jejich přirozenou snahou bylo udržeti „vzdálenost“. Avšak Dentonova původní myšlenka, aby se důstojně osamotnil od svého nového okolí, byla záhy a drsně zmařena. Domníval se, kdy klesal v postavení pracovního nevolníka, že jeho lekce je u konce, a když zemřela jejich malá dcerka, že změřil hlubiny života; v pravdě však byly tyto věci pouze začátkem jeho utrpení. Život vyžaduje od nás o něco více, než abychom se podrobili. A nyní v síni přeplněné obsluhovači stroje bylo mu učiti se další lekci, seznámiti se s jiným životním činitelem, faktorem právě tak elementárním jako ztráta těch, které milujeme, a mocnějším než lopota.
Jeho klidné odmítání hovoru bylo pociťováno jako přímá urážka — a pokládáno — obávám se, že právem — za pohrdání. Jeho neznalost lidového nářečí, věc to,
