IV. Podzemí.
Pod hvězdami můžeme se povznésti až resignaci, ať trpíme jakýmkoli zlem, avšak v denním ruchu a shonu svého díla opět klesáme, podléháme nechuti, úzkosti a nesnesitelným rozmarům. Jak nepatrná je naše velkodušnost — nahodilost, chvilka! I svatí starých dob museli nejdříve uniknouti světu. A Denton s Eliškou nemohli prchnouti ze svého světa, nebylo již volných cest do neosazených zemí, kde lidé mohli žíti volně — třebas tvrdě — a popřáti klidu svým duším. Město pohltilo lidstvo.
Po jistou dobu byli tito dva nevolníci práce přidržováni k původnímu svému úkolu, ona při tepání mosazi a Denton u svého lisu; ale pak nastala mu změna, jež přinesla s sebou nové a ještě trpčí zkušenosti o životě podzemních cest velkého města. Denton byl přeložen obsluze mnohem složitějšího stroje v centrální továrně londýnského Cihelného trustu.
V tomto novém postavení měl pracovati v dlouhé klenuté místnosti s množstvím jiných lidí, větším dílem rozených nevolníků práce. K styku s těmito lidmi měl se zdráhavě. Jeho výchova byla zjemnělá, a dokud ho zlý osud nepřinutil, aby oblékl tento oděv, nikdy v celém svém životě, mimo případ rozkazu nebo nevyhnutelné nutnosti, nepromluvil s těmito ubledlými nositeli modrého, režného plátna. Nyní konečně se s nimi sešel; měl pracovati vedle nich, sdíleti jejich náčiní a jísti s nimi. Oběma, Elišce i jemu, zdálo se to dalším ponížením.
Jeho vkus zdál by se snad přepiatým člověku devatenáctého století. Avšak průběhem let zvolna a neodvratně
