podobné věci neznamenají ničeho… Jsou nicotny… Jsou částí něčeho. Zdá se, jako bychom se onoho neznáma přímo dotýkali — zde pod hvězdami.
Zarazil se. Prchavá, nepostižitelná tušení, mlhavé pocity, z nichž teprve se rodily myšlenky, mizely před hrubým dotykem slov.
„Je to těžko vyjádřiti,“ pravil ochable.
Seděli a dlouho mlčeli.
„Je dobře, že jsme sem přišli,“ pravil konečně.
„Vázneme — náš duch je velmi omezený. Jsme přece jen ubohými tvory vyvíjejícími se ze šelmy, a máme ducha — ubohý zárodek ducha. Jsme tak hloupí. Snadno zranitelní. A přece…“
„Vím, vím — a jednoho dne prohlédneme.“
„Všechno toto strašné úsilí, všechen nesouzvuk rozplyne se v harmonii a poznáme ji. Není ničeho, co by tomu nepřispívalo. Ničeho. Všechny nezdary — každá drobnost pomáhá vytvářeti tuto harmonii. Všeho, čeho je tomu třeba, nalezneme. Ničeho, ani nejhroznější trýzně, nelze opomenouti. Každý úder tvého kladiva na mosaz, každá chvilka práce, i má zahálka… Drahoušku! Každý pohyb naší maličké… Všechny tyto věci působí na vždy. I útlé, nepostižitelné zjevy. I to, že zde sedíme. — Vše…“
„I vášeň, která nás spojila a vše, co se přihodilo od té doby. Není to již vášeň. Spíše bolest, než cokoli jiného. Drahá…“
Nemohl již ničeho říci, nebyl s to dále sledovati své myšlenky.
Eliška neodpověděla — byla velmi ticha; její ruka však hledala jeho, a nalezla ji.
