A konečně vyšli si svému malému sedátku na stanici letadel a seděli tam dlouhou dobu zamlkle. Sedátko bylo ve stínu, avšak zenith byl bledě modrý s mlžnou září nad stanicí, a pod nimi prostíralo se celé město, náměstí, okruhy a oslňující skvrny tonoucí v záplavě světla. Hvězdy zdály se velmi malé a mdlé; starověkému pozorovateli zdály se sice blízky, nyní však byly nesmírně vzdáleny. Přece však byly zřetelný na temnějších místech oblohy, a zejména na její severní části pohybovala se stará souhvězdí, nezměněná a klidná, kolem polu.
Dlouho seděli naši lidé beze slova, a konečně Eliška vzdychla.
„Kdybych rozuměla,“ pravila, „kdybych byla s to pochopiti. Když je člověk tam dole, zdá se mu město vším — hluk, spěch, hlasy — musíš žiti, musíš se dráti. Zde — není město ničím; jest věcí, která pomíjí. Zde lze přemýšleti v pokoji.“
„Ano,“ odpověděl Denton. „Je tak nicotné! Odtud je více než polovička jeho pohlcena nocí… Zajde!“
„My zajdeme dříve,“ řekla Eliška.
„Vím,“ pravil Denton. „Kdyby život nebyl okamžikem, zdály by se celé dějiny příhodami jediného dne… Ano — my zanikneme. A město pomine, a všechny věci, které přijíti mají. Člověk a Nadčlověk a divy nevýslovné. A přece…“
Ustal a pak začal znova.
„Vím, co cítíš. Aspoň tuším… Tam dole člověk myslí na své dílo, na své drobné mrzutosti a radosti, na jídlo, pití, pohodlí a bolesti. Člověk žije a musí umříti. Tam dole a každý den — naše útrapy zdály se by nepřekonatelné…“
„Zde nahoře je to jiné. Tam dole, na příklad, zdálo by se skorem, že nelze žiti, je-li člověk hrozně znetvořen, zmrzačen, zohyzděn. Zde nahoře — pod hvězdami —
