Přiházelo se mnoho drobných událostí: věci, které bylo by odporno a trudno vyprávěti, věci, jež bylo trpko a strastno snášeti — snižování, tyranství, které vždy koření pokrm chudých ve městech; a jedna událost však nebyla nepatrná, nýbrž zdálo se, že změní jim život v čirou tmu: dítě, jemuž dali život, ochuravělo a zemřelo. A tato příhoda, stará, opakující se událost, byla líčena tak často, byla vyprávěna tak krásně, že netřeba, abychom ji znova zde vypisovali. Byl tu týž pronikavý strach, táž dlouhá úzkost, otálející, neodvratná rána a chmurné mlčení. Bylo to vždy stejné; bude to vždy stejné. Je to jedna z věcí, které musí býti.
A byla to Eliška, jež po bolestné, pusté řadě dnů první promluvila; a to nikoli o pošetilém, drobném jméně, které již nebylo jménem, nýbrž o temnu, které padlo na její duši. Chodili spolu po ryčných, rušných cestách města; hluk obchodu, řev soutěžících náboženství, politické výzvy nedotýkaly se jejich sluchu; záře soustředěných světel, tančících písmen, pyšných návěští padala nepozorována na skleslé, zbědované tváře. Poobědvali v jídelně na odlehlém místě.
„Chtěla bych,“ pravila Eliška namáhavě, „vyjíti si na stanici letadel — onomu sedátku. Zde nelze si pohovořiti…“
Denton pohleděl na ni.
„Bude noc,“ odpověděl.
„Tázala jsem se — je krásná noc.“
Zarazila se.
Denton zpozoroval, že nemůže nalézti slov, aby se vyjádřila. Náhle pochopil, že si přeje spatřiti ještě jednou hvězdy, hvězdy, na něž se dívali spolu z otevřeného kraje v oněch divokých líbánkách před pěti lety. Cosi mu stáhlo hrdlo. Odvrátil se od ní.
„Máme ještě dosti času,“ řekl tónem, jakým se mluví o všedních věcech.
