neobtěžovala svými starosvětskými mravními zásadami.
Bylo jim dovoleno, aby se spolu bavily, ba dokonce byly tomu vybízeny; ředitelství totiž velmi správně soudilo, že vše, co zpestří jejich náladu, prospěje půvabné rozmanitosti jejich vzorkování. Eliška byla takřka nucena vyslechnouti příhody jejich životů, s nimiž se její splétal: ač byly zkomolené a překroucené ješitností, přece byly dosti srozumitelny. A brzy počala oceňovati drobná záští a strany, malá nedorozumění a sdružení, která se osnovala kolem ní.
Jedna žena byla nesmírně štěbetavá a rozvláčná, vykládala-li o svých podivuhodných synech; jiná měla zálibu v hloupých a hrubých řečích, což patrně pokládala za nejvtipnější možný způsob výrazu; třetí snila ustavičně o šatech a šeptala Elišce, jak si střádá své pence den za dnem, bude míti brzy volný den a oblékne si… a nyní následovaly hodiny popisu; dvě jiné sedávaly vždy spolu, dávaly si vzájemně lichotivá jména, až jednoho dne se cosi přihodilo, a ony si odsedly od sebe, stavše se jedna pro druhou slepou a hluchou.
A ode všech ozývalo se ustavičně ťuk, ťuk, tuk, a dozorkyně stála sledovala tento rythmus, aby zaznamenala, kdyby některá ustala. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk; tak míjely jim dny a tak měly minouti jejich životy. Eliška seděla mezi nimi, vlídná a klidná, v šedivé náladě, jdouc vstříc osudu: ťuk, ťuk, ťuk; ťuk, ťuk, ťuk; ťuk, ťuk, ťuk.
Tak nastala Dentonovi a Elišce dlouhá řada klopotných dnů, které zmozolily jim ruce, rozestřely podivná vlákna jakési nové a přísnější látky jemným půvabem jejich života, a vkreslily jim vážné tahy a stíny na tváře. Jasné a pohodlné dny jejich života ustoupily do nepřístupné vzdálenosti; zvolna učili se lekci podsvětí — střízlivé, pracné, mohutné, pusté a plodné.
