dozorce, laskavého ale neobyčejně hubatého člověka, trávil Denton své pracovní hodiny o samotě.
Eliščina práce byla společenštějšího rázu. Bylo tehdy modou, že velcí boháči dávali si pokrývati soukromé pokoje kovovými deskami, ozdobenými krásnými vypuklými vzorky. Avšak vkus doby vyžadoval, aby se tyto vzorky přesně neopakovaly — neměly býti mechanické, nýbrž „přirozené“ — a shledalo se, že vzorky jsou uspořádány nejpůvabněji, svěří-li se toto dílo ženám jemného a vrozeného vkusu. Eliška měla zpracovati určitý nejmenší počet čtverečních palců desek a za desky, které zhotovila nad to, dostalo se jí malého platu.
Síň, jako většina místností, kde pracovaly ženy, byla pod dohledem dozorkyně; Pracovní společnost seznala, že muži jsou netoliko méně přesní, ale i velice náchylní promíjeti oblíbeným ženám jejich povinný podíl. Dozorkyně byla nikoli nevlídná, avšak zamlklá osoba, jejíž tvrdé rysy jevily zbytky krásy snědého typu; a ostatní pracovnice, které měly důvod, aby ji nenáviděly, sdružovaly její jméno pohoršlivě s jistým ředitelem společnosti na kovové výrobky, aby vysvětlily její postavení.
Jenom dvě nebo tři Eliščiny družky byly rozenými nevolnicemi práce — prosté, nevrlé dívky; většina jich však odpovídala tomu, co by se v devatenáctém století bylo zvalo „sešlou dámou“. Avšak ideál dámy se od té doby změnil; útlá, mdlá, negativní ctnost, modulovaný hlas, odměřené pohyby staromódní dámy zmizely ze světa. U většiny jejích družek svědčily bezbarvé vlasy, zničená pleť a obsah jejich vzpomínkových hovorů o zašlé slávě výbojného mládí. Všechny tyto umělecké dělnice byly mnohem starší Elišky a dvě otevřeně projevily svůj podiv, že někdo tak mladý a roztomilý mohl přijiti, aby sdílel jejich lopotu. Avšak Eliška jich
